Projděte si s námi roky 1893 až 2023!

Tato online výstava vznikla k příležitosti 130. výročí hudebního oddělení Městské knihovny v Praze.

V prvním bloku výstavy Vás seznámíme s historií a vývojem hudebního oddělení knihovny a v závěru se podíváme na jeho budoucnost, která povede do nové budovy Vltavské filharmonie.

Ve druhém bloku Vám představíme zajímavosti z našeho fondu i jedny z nejvzácnějších exemplářů hudebního oddělení.

kapitola 1

Nesmělé začátky

Vrátíme-li se o 130 let nazpět, ocitneme se v pražské metropoli, poznamenané neklidným společenským kvasem, technickým pokrokem a architektonickými změnami.

Povodeň v roce 1891 byla pro Prahu, zejména Staré Město, impulzem pro další rozvoj.

Vyrůstá Petřínská rozhledna s lanovou dráhou, rozjíždí se první elektrická tramvaj, otvírá se monumentální budova Národního muzea na Koňském trhu (dnes Václavské náměstí), koná se Jubilejní zemská výstava na novém výstavišti v Královské oboře a také se 1. července 1891 otvírá první Veřejná obecní knihovna královského hlavního města Prahy. Ta byla umístěna do budovy bývalé Svatováclavské trestnice na Zderaze, v místě dnešní křižovatky Dittrichovy a Resslovy ulice.

Návrh na zřízení obecní knihovny pro lid

Prvním knihovníkem se stal Jan Paštika (1858–1893). Na místo knihovníka připravované pražské městské knihovny s úkolem vypracovat koncepci a podle ní knihovnu vybudovat byl zvolen již v roce 1890. Jeho Návrh na zřízení obecní knihovny pro lid obsahoval pokyny pro hospodaření, akvizici, katalogizaci, ochranu knihovního fondu, prostorové dispozice a vybavení mobiliářem.

Za pomoci jeho choti Anny Paštikové (1858–1921) vybavil vše potřebné a nová knihovna nabídla Pražanům hned zpočátku přes tří tisíce svazků. V roce 1893 rozšířil fond knihovny nákupem několika set hudebnin, libret a knih o hudbě z antikvární nabídky.

Tyto hudební dokumenty uchováváme v nejstarších řadách signatur dodnes. Mezi nejstaršími akvizičními přírůstky se nachází osmidílný zpěvník Slovanstvo ve svých zpěvech, uspořádaný českým folkloristou Ludvíkem Kubou a české libreto Nocleh v Granadě k oblíbené opeře Conradina Kreutzera, jež byla v roce 1889 poprvé uvedena v pražském Národním divadle. Nechybí ani ročníky dvou důležitých hudebních časopisů Dalibor a Hudební listy, ze spisů např. Dějiny hudby v Čechách a na Moravě hudebního historika Josefa Srba.

kapitola 2

Hledání domova

Knihovna v domě U pěti růží

Svatováclavská trestnice již dlouho nevyhovovala svému poslednímu účelu a vězni byli postupně přesouváni do nové pankrácké věznice, dostavěné v roce 1890. Etapa pražské asanace povltavské části Nového Města a Podskalí pochopitelně zasáhla i tuto rozsáhlou, původně klášterní budovu. Bourání začalo v roce 1892, tedy rok po otevření knihovny. Ta se musela stěhovat. Po krátkých zastávkách v ulici 28. října na místě dnešní Staroměstské tržnice a v Lazarské ulici na následujících devět let zakotvila v roce 1894 na rohu Purkyňovy a Spálené ulice v domě U pěti růží, kde do roku 1869 žil český přírodovědec Jan Evangelista Purkyně.

V roce 1895 byl sestaven první tištěný Katalog obecní knihovny královského hlavního města Prahy. Jednotlivé obory knihovního fondu byly označeny písmeny abecedy. Hudba přišla v katalogu na řadu jako poslední a vyšlo na ni písmeno „V“. Hudební fond v té době obsahoval přes 400 titulů hudebnin, 50 knih a slovníků o hudbě a asi 200 libret.

Hudební knihovní jednotky byly rozřazeny v tyto tři skupiny a seřazeny abecedně podle autorů a v případě libret podle názvů děl. Ve srovnání s pozdějším rozkvětem se hudební fond v době Rakouska-Uherska rozrůstal pozvolna. O pět let později obsahoval na 1600 titulů. Bylo zřejmé, že knihovna potřebuje důkladnou reorganizaci. Nový pražský primátor JUDr. Jan Podlipný svou pozornost věnoval i městské knihovně a ustanovil komisi pro přezkoumání stavu knihovny.

Výsledkem bylo výběrové řízení na „odborně vzdělaného a ve všech odvětvích knihovnické správy zkušeného bibliotékáře, kterýž by se mohl prokázati úspěšnou působností v některé z velkých veřejných knihoven“.

kapitola 3

Mariánské náměstí

V roce 1903 pražská městská správa rozhodla o novém sídle knihovny. Na jaře se knihovna začala stěhovat do domu čp. 98 na Mariánském náměstí, na Starém Městě a po půlročních pracích byla Veřejná knihovna a čítárna hlavního města Prahy znovuotevřena v září 1903. Tehdejší atmosféru v knihovně přiblížil v půvabné dětské vzpomínce Jiří Dostál, pozdější vedoucí hudebního oddělení.

„Jdeme po řetězovém mostě, jenž se tak divně houpal nad Vltavou. Je večer, je tma, ale na Mariánském náměstí v dolíčku za stromy osvětlená okna městské knihovny. Vcházíme dovnitř. V prvém, tuším, poschodí je půjčovna s přepážkou. Žlutá světla, snad plynová, pobíhající páni v černém, mizející někde vzadu za tajemnými regály, na stěně nápis: Dámy, račte odložit jehlice s klobouků, či tak nějak. Maminka si vybírá nějaké nezáživné šedivé knihy pro dospělé, ale já se zavrtám do katalogu a hledám – pohádky. A co hlavně? Zázračnou, slibnou značku ‚il‘. Ta přece značí ‚ilustrováno‘, to už vím, a takové knížky především toužím mít, číst, prohlížet!”

Mezitím se dál pokračovalo v odborné činnosti a vyšly další svazky nového tištěného Katalogu knihovny královského hlavního města Prahy. Hudební fond je se svými 5 tisíci tituly obsažen v samostatném svazku pod písmenem „V“, který byl vydán v roce 1905. Jeden z exemplářů, který v hudebním oddělení uchováváme, je signován Františkem Blažkou.

Antonín Sova prosazoval nadále myšlenku na důstojnou stavbu pro městskou knihovnu zejména proto, že i stará budova na Mariánském náměstí brzy naplnila kapacitní maximum pro stále navštěvovanější knihovnu. Navíc intenzivně probíhala asanace Starého Města, která neměla minout ani Mariánské náměstí a okolí.

Hudební fond byl dosud shromažďován a půjčován bez další organizace hudebního materiálu a ve stejném režimu jako běžný knihovní fond. Bylo nutné uplatnit více věcných kritérií než jen abecední řazení podle autorů. Knihovna pozastavila půjčování hudebního fondu a jistý knihovník s amatérským hudebním vzděláním se měl ujmout reorganizačních prací. Činnost knihovny bohužel ztížila 1. světová válka a hudebniny musely ustoupit do pozadí.

O několik let později v roce 1917 knihovní komise rozhodla, že kapacitní problém pomůže vyřešit přesun hudebního oddělení do samostatné budovy. Jednalo se o Dům u Valentů na rohu Kozí ulice a Kozího plácku. Od středověku se zde konaly trhy s živými kozami, masem a výrobky z kozí kůže.

Byli také vybráni hudebně vzdělaní pracovníci, kteří se ujali opuštěných hudebnin. Dva mladí učitelé, Ferdinand Krch a Josef Křička, roztřídili hudební fond podle specifických signatur a hudebniny uspořádali podle nástrojových oborů.

Vznikly tak signaturové řady s označením VK (klavír), VH (housle), VN (ostatní nástroje), VC (komorní hudba), VP (partitury orchestrálních děl), VO (klavírní výtahy oper), VZ (zpěvní repertoár), VB (libreta) a VT (teoretické spisy). Pro další vytíženost obou pedagogů však zůstávala reorganizace nedokonaná, nedošlo k důkladnější probírce fondu ani neexistoval zatím promyšlený plán dalších prací a provozu hudebního oddělení. Přesto bylo oddělení otevřeno 3. ledna 1921 jako Knihovna Bedřicha Smetany. Ta měla otevřeno dvakrát týdně odpoledne a sloužil zde obecní knihovník Bohumil Síla. Roční poplatek činil 10 korun a za každý půjčený svazek se platila vratná záloha 20 korun.

kapitola 4

Josef Plzeňský

Vznik Československé republiky akceleroval mnohé změny a ani městská knihovna nezůstala stranou. Důležitým faktem pro důkladnější pochopení následující etapy historie hudebního oddělení je přijetí Zákona o veřejných knihovnách obecných č. 430/1919 Sb. Druhou hybnou silou se v roce 1922 staly změny v metropolitním uspořádání a rozšíření pražských čtvrtí v tzv. Velkou Prahu.

Hromadný zájem o specifické druhy hudebních dokumentů má knihovna uspokojit vlastnictvím multiplikátů. Veřejná knihovna nemá ambice konzervovat kompletní hudební produkci a proto chce absenčně půjčovat promyšleně sestavený fond kvalitních tištěných vydání. Páteř fondu má tvořit kvalitní česká hudba a doplněna má být kmenovou hudbou zahraničních autorů od nejstarších dob až po moderní hudbu. Plzeňský pro hudební knihovnu navrhl z důvodu vyšší pořizovací ceny hudebnin zvláštní výpůjční řád, současně ale měla být snadno přístupná bez složitých formalit. Knihovna má být živá a praktická a vzhledem k tomu, že je financována městskou správou, má být přístupná všem Pražanům. V duchu těchto idejí funguje hudební oddělení Městské knihovny v Praze dodnes.

Jeho nástupce Jiří Dostál na něho vzpomíná těmito slovy „Nevidím ho jinak, než v bílém plášti, jak sedí u svého čistě uklizeného černého stolu, k němuž mne třebas právě zavolal a jak mně tichým, klidným hlasem, vycházejícím z jemných úst červenolícího obličeje chlapeckých světlých vlasů vykládá o plánech Smetanovy knihovny.“... „Čistota, mírnost, to byly základní rysy Plzeňského povahy, čistota, logická jasnost, soustavnost myšlení, to byly také jeho veliké pracovní přednosti“.

kapitola 5

Konečně doma

Nová krásná budova byla v roce 1928 hotova a hudební oddělení získalo své obslužné stanoviště v centrální hale vpravo, kde si mohli uživatelé vybírat z katalogů a objednávat si tituly ze skladu.

Centrální hala s obslužným stanovištěm hudebního oddělení vpravo (vyznačeno na mapce)

Knihovnu čekalo jedno z krásných a plodných období 30. let. V hudebním oddělení pracovala pod vedením Josefa Plzeňského Anna Kvapilová, Mirko Příhoda a od roku 1933 také Jiří Dostál, pozdější Plzeňského následovník. Hudební fond utěšeně narůstal, soustavně se pokračovalo v akviziční činnosti, vydávání oborových katalogů a pořádání výstav.

Výstava Josefa Bohuslava Foerstra. Při slavnostním zahájení byl přítomen skladatel osobně i s chotí.

Výstava Josefa Suka. Fotografie ze zahájení za přítomnosti skladatele. Vedle něho vpravo ředitel Jan Thon.

kapitola 6

Svobodní zednáři v hudebním oddělení

Svobodné zednářství bylo s městskou knihovnou a jejími lidmi úzce spjato. Jan Thon byl jedním ze zakladatelů české zednářské lóže Národ, ustanovené na jaře roku 1919, a zastával zde funkci tzv. Správce domu. Dalším zednářským bratrem byl i Zdeněk Gintl, vedoucí oddělení literatury městské knihovny nebo architekt Ústřední knihovny František Roith, jenž včlenil do budovy knihovny zednářské symboly.

Josef Plzeňský a Jan Thon byli nejen blízcí spolupracovníci, ale pojil je i přátelský vztah plynoucí ze zednářského bratrství. Z oslovení v jejich korespondenci můžeme usuzovat, že i Pepánek (Plzeňský), jak jej blízcí oslovovali, byl též členem zednářské lóže. V nedatovaném dopisu, pravděpodobně z roku 1934, oslovuje Jana Thona zednářským pozdravem a je vidět, že je pojil blízký vztah:

V období protektorátu byli svobodní zednáři pronásledováni. Z bezpečnostních důvodů tak Plzeňský změnil v dopisech oslovení na “Vážený pane vrchní rado”.

Následovník Josefa Plzeňského, Jiří Dostál, byl od roku 1936 taktéž členem lóže Národ. Po roce 1938 byl také v hledáčku okupačních úřadů.

kapitola 7

Nelehká doba německé okupace

Druhá světová válka a německá okupace postihla mnoho osobností spojených s městskou knihovnou. Nutno říci, že ve srovnání s jinými institucemi mohla pražská městská knihovna minimálně zpočátku poskytnout útočiště lidem postiženým vlivem politických změn ztrátou zaměstnání či uzavřením vysokých škol. Záhy po obsazení Československa německými vojsky začaly úřady na knihovnu útočit se seznamy ideologicky závadné literatury, kterou bylo třeba odstranit. Jednalo se o tisíce knih o odboji, legionářích, zednářství, o Sokolu, vše, co pocházelo od autorů židovského původu, později o literaturu anglickou, francouzskou, české autory národního obrození, Poláčka, Čapka, Vančuru... Několik etap vyřazování stálo knihovnu kolem 200 tisíc svazků, což byla třetina fondu! Exekuce se týkaly i hudební knihovny.

Po válce tuto smutnou praxi přiblížil Jiří Dostál v článku Jak to bylo u nás s notami za okupace.

Díky osobní odvaze jeho i dalších kolegů se řada knih a dokumentů včetně hudebních nástrojů 28. pluku čs. armády uchovala v různých tajných úkrytech knihovny i mimo ni.

V nejvíce kritickém období okupace došla řada i na knihovníky. Ředitel Jan Thon byl odvolán, jiní kolegové pozatýkáni, někteří odvlečeni do koncentračních táborů.

Hudební knihovnice, básnířka a sociální pracovnice Anna Kvapilová (1905–1992) se v roce 1939 společně s kolegyní, bibliografkou městské knihovny Boženou Houdkovou, zapojila do protinacistického odboje. V roce 1941 byla zatčena a po půlročním věznění v pankrácké věznici byla transportována do Ravensbrücku. Zde potkala mimo jiné Milenu Jesenskou a navázala přátelství s norskými vězeňkyněmi. Božena Houdková ji podporovala a do koncentračního tábora zasílala balíčky. Anna Kvapilová se po válce dostala zpět domů a začala spolupracovat s Miladou Horákovou. Nepříznivý politický vývoj ji i Boženu Houdkovou donutil opustit zemi a uchýlit se do Norska k přátelům, které Anna potkala v Ravensbrücku. Za svou celoživotní práci v sociální oblasti byla v roce 1991 oceněna Řádem Tomáše Garrigua Masaryka.

Jiří Dostál (1906–1952) provedl hudební oddělení nelehkou dobou druhé republiky i únorového převratu v roce 1948 až do roku 1950. Narodil se v roce 1906 v Praze. Po studiích na Přírodovědecké fakultě UK byl posluchačem oboru knihovnictví na Filozofické fakultě a zároveň studoval hudební teorii a hudební vědu. Později sám přednášel na knihovnické škole. Pro hudební oddělení byl vynikajícím nástupcem Josefa Plzeňského a pokračoval ve stejně odhodlaném duchu. Své mimořádné vzdělání uplatnil v hojné publikační činnosti. Bohužel měl podobný osud jako jeho předchůdce, zemřel relativně mladý již v roce 1952.

kapitola 8

Po Únoru...

Knihovníci sice s bolestí vzpomínají na spoluobčany, kteří se stali oběťmi 2. světové války, přesto jsou plni nadějných vizí a s úlevou vybalují ohroženou literaturu, kterou se podařilo za okupace skrýt a zachránit. Knihovna Bedřicha Smetany má v roce 1945 kolem 3400 registrovaných uživatelů a ve fondu 68234 svazků o dva roky později již 4300 uživatelů a 74200 svazků. Netuší však, že se blíží další vlna změn diktovaných politickou zvůlí. Nucený odchod většiny vzdělaných pracovníků, ideologicky motivované vyřazování knih, nekvalifikované vedení doprovázené politickým fanatismem a vyřizováním osobních účtů... Knihovna ztratila postavení nezávislé kulturní instituce.

V roce 1948 se Knihovna Bedřicha Smetany organizačně propojuje s divadelním oddělením a usídluje se v postranním křídle s vchodem do Žatecké ulice. Tzv. Helfertovou studijní síní je propojena s divadelním oddělením, skladiště se nachází ve třetím patře provozní části budovy a kanceláře v patře druhém. Současně se zřizují volné výběry knih a hudebnin a je zrušena záloha na půjčované svazky. Jiří Dostál je v roce 1951 spolu s dalšími kolegy z knihovny v rámci Akce 77 převeden jako politicky nepohodlná osoba do výroby. Ve Smíchovském pivovaru válí sudy. Po čtrnácti dnech umírá.

V čele hudebního oddělení stanul Mirko Příhoda (1910–1965) hudební knihovník a skladatel, žák K. B. Jiráka. Do knihovny nastoupil v roce 1931. Po únorovém převratu se začlenil do akčního výboru Národní fronty a o dva roky později působil i jako náměstek ředitele pro personální otázky.

V roce 1951 bylo hudební oddělení umístěno do sálu bývalé čítárny novin, kde se nachází dodnes.

kapitola 9

Podruhé zmařené naděje

Po slibném rozvoji hudební knihovny v 60. letech zapůsobila srpnová okupace „spřátelenými vojsky“ jako blesk z čistého nebe. Knihovna měla v tu dobu 130 tisíc svazků hudebnin, 20 tisíc knih o hudbě, leč citelně chybí odborná zahraniční literatura. Prostory hudebního oddělení prošly rekonstrukcí. Do koncertních programů pražských orchestrů a divadel byly tištěny tematické bibliografie z fondu knihovny. Lidová univerzita vědy, techniky a umění, přičleněná k městské knihovně v roce 1963, pořádá velmi úspěšné hudební, divadelní a literární večery, nedělní matiné, výstavy a přednášky. V roce 1968 bylo zahájeno půjčování gramofonových desek...

Nástup normalizace znamenal násilné přerušení zdárného vývoje. Opět probíhaly politické prověrky a byla vyřazována literatura politicky nevhodných autorů. Tentokrát alespoň nedošlo k nucenému odlivu erudovaných personálních sil.

kapitola 10

Pomalá obnova sil

V roce 1969 nastoupila do Knihovny Bedřicha Smetany další z významných osobností českého hudebního knihovnictví Blanka Červinková (5. března 1942 – 13.10.2002). Studovala hudební vědu a v průběhu 60. let byla na studijním pobytu ve Francii a působila v expozici české hudby na EXPO ’67 v kanadském Montrealu. Založila hudební vydavatelství Tempo. Nejdéle a nejvýrazněji se profesně zapsala právě v hudebním oddělení a mezi lety 1977 a 1994 byla v jeho čele. Mimořádně se zasloužila nejen o oživení styků hudebního oddělení s dalšími oborovými pracovišti ale zejména o reprezentaci na postu viceprezidentky prestižní světové organizace hudebních knihoven, archivů a dokumentačních pracovišť IAML (International Association of music libraries, archives and documentation centres).

Příchod audiovizuálních dokumentů

Rok 1968 byl přelomovým i v jedné radostné změně, a tou bylo rozšíření fondů o nový druh: zvukové dokumenty. Experimentální půjčování gramofonových desek se natolik osvědčilo, že o dvanáct let později se nakupovaly desky a již i magnetofonové kazety do deseti dalších poboček městské knihovny. Na počátku 80. let byla také zřízena bohnická pobočka s KD Krakov, kde je dodnes u gramofonových desek zachováno půjčování domů.

Audiální fond v tu dobu čítal 24 tisíc jednotek. Knihovna odebírala celou produkci vydavatelství Supraphon a Panton, ediční řadu Gramofonového klubu či nahrávky slovenského vydavatelství Opus. V souladu s tehdejší dostupností zahraniční produkce se ve fondu objevovaly desky sovětského vydavatelství Melodija, polského Muza a Polske nagrania, maďarského Hungaroton a Qualiton, bulharského Balkaton a pochopitelně i východoněmeckého vydavatelství Eterna a Amiga.

Podle statistik se v roce 1984 denně půjčilo v celé síti poboček téměř 200 gramodesek!

V roce 1989 fond gramofonových desek v budově Ústřední knihovny došel maxima nejen v počtu 52 tisíc jednotek, ale i v míře opotřebení. Nejen gramodesky, ale i magnetofonové kazety byly ve velmi špatném stavu. Bylo třeba přistoupit k nepopulárnímu řešení a pozastavit absenční půjčování do doby, než se fond důkladně zreviduje. V současné době hudební oddělení uchovává 20 tisíc gramofonových desek.

Enormní zájem měli návštěvníci o kompaktní disky, které se v knihovně půjčují od roku 1988. Čestné první místo v řadě signatur s označením CD získal Karel Gott.

kapitola 11

Jana

Vrátíme-li se ještě na okamžik do doby bouřlivého přelomu 80. a 90. let, přistihneme hudební knihovnu v kritickém stavu zcela přetížených skladových i veřejných prostor, které sloužily jako půjčovna, studovna, poslechová místnost a čekárna, kde nespokojení čtenáři čekali i desítky minut, až na ně přijde řada. Pro nedostatek místa byla knihovna nucena ve zvýšené míře vyřazovat multiplikáty a na hudební tituly se tvořily fronty rezervací. Tento neutěšený stav měl neblahý vliv na komfort při studiu a kvalitu služeb a na počátku roku 1990 vznikla petice za zřízení Domu pro hudební knihovnu v některém z uvolněných staroměstských domů. Podepsalo ji přes 2 tisíce Pražanů, kteří žádali kvalitní uživatelské prostředí a chtěli pro hudební knihovnu důstojné umístění. Na takovou změnu si ale musela hudební knihovna ještě několik let počkat. V 90. letech prošel hudební fond postupnou revizí a přehodnocením historických částí fondu zkušeným historikem a muzikologem Lubomírem Fendrychem (1929–2006). V letech 1996–1998 prošla budova Ústřední knihovny na Mariánském náměstí generální rekonstrukcí a hudební oddělení se organizačně stalo nedílnou součástí automatizovaného systému.

kapitola 12

Současnost

V tradici dlouhodobé koncepce budování hudebního oddělení se nadále preferuje aktivní zapojování do pražského hudebního života a spolupráce s hudebními knihovnami a dalšími institucemi archivního a sbírkového charakteru a v rámci mezinárodní organizace IAML se světovými hudebními knihovnami. Cílem je vzájemná koexistence a naplňování vzdělávacích a kulturních potřeb co nejširšího okruhu uživatelské veřejnosti mezi níž patří amatérští i profesionální hudebníci, hudební pedagogové a studenti, dramaturgové, publicisté, odborná muzikologická veřejnost i příležitostní zájemci o hudbu všech generací.

Prezenční služby doplňuje online nabídka obsahu prestižních encyklopedických a zvukových databází společností Naxos Records, Alexander Street Press a Oxford University Press, kde naleznete kolekce desítek tisíc nahrávek vážné hudby, jazzu, blues, folku, world music, nahrávky českých interpretů klasické i populární hudby, mluveného slova i v českém jazyce, přes 50 tisíc hudebních partitur, libreta či biografické i věcné hudební encyklopedie. Jednotlivé databáze umožňují uživatelsky přívětivé hledání podle nejrůznějších parametrů: autorů, interpretů, souborů, žánrů, hudebních druhů, hudebních nástrojů, historických etap, lokalit či světových národů.

Vyzkoušejte u vybraných nahrávek praktické prokliky z online katalogu MKP přímo do poslechové databáze (proklik naleznete dole na odkazované stránce).

V souladu s úsilím o zachování a zpřístupňování národního kulturního dědictví ztělesněného ve fondech MKP bylo vybudování vlastního digitalizačního pracoviště. Cílem je záchrana a zpřístupnění ohrožených a vzácných dokumentů – v případě hudebního oddělení hudebnin, hudebních časopisů a knih o hudbě. V české Digitální knihovně se nachází celá řada unikátních kolekcí, které jsou tak dostupné kdykoliv a odkudkoliv.

Historií hudebního oddělení nacházejícího se v „knihovnickém srdci“ Prahy se pozoruhodným způsobem vinou opakující se události, osudy a někdy i jména: V současnosti je oddělení pod vedením Blanky Ellederové.

Knihovníci se neúnavně snaží vycházet vstříc potřebám uživatelů v souladu s moderními technologiemi a zároveň udržovat tradiční charakter veřejné hudební instituce.

Pečují tak o odkaz našich předků, aby byl i nadále úctyhodnou vzdělávací a kulturní institucí.

příloha I

Vltavská filharmonie

Tady zakotví hudba

Budoucnost hudebního oddělení předjímá připravovaná budova Vltavské filharmonie na druhém břehu Vltavy, kam by se mělo hudební oddělení Městské knihovny v Praze stěhovat. Vltavská filharmonie je projekt moderního multifunkčního hudebního centra se špičkovými koncertními sály, kreativními prostory, metropolitní knihovnou s hudebním informačním centrem a kultivovaným veřejným prostorem.

Více informací o Vltavské filharmonii najdete na stránce https://vltavskafilharmonie.cz.

Nezapomeňte si prohlédnout druhý blok výstavy:

Vzácné tisky a zajímavosti z fondu