Vybíráme pro vás
9. 4. 2020, WEBREDAKTOR

Připravili jsme našim lektorům otázky, které se vztahují k současné situaci koronavirové karantény. O své dojmy z posledních týdnů strávených v karanténě a doporučení, jak se např. vyrovnat s úzkostmi a strachu z budoucnosti či jak posílit svoji imunitu se s vámi podělí psychologové, psychoterapeuti a psychiatři. Písemnou odpověď Radkina Honzáka si přečtěte v samostatném článku.

Radkin Honzák – Zazděná okna

V dobách, kdy se mnou puberta cloumala a lomcovala úplně nejvíc (dnes už se nesmí říkat puberta, musí se říkat adolescence, ale ta necloumá), dostali se na stupně mých poetických vítězů dekadenti. Poslední Geuz, Karásek ze Lvovic, i Houdek, který nemá s těmi dnešními Houdky nic společného. A šerý smutek oken zazděných, tak dávno zazděných se teskně ploužil mou rozervanou duší sedící pod reprodukcí Švabinského portrétu Karla Hynka Máchy vystřídán občas i Gellnerem. Pak jsem ale potkal Verlaina a rozraženými okny ke mně vniknul svět francouzské poezie. Dokonce v těch temných dobách v Městské knihovně, umístěné tenkrát na návsi Václava Vacka (předtím i nyní Mariánské náměstí) běžely dva semestry věnované francouzským básníkům.

Současně zazděná knihovny a zazděná knihkupectví ve mně vyvolaly kromě téhle krasosmutné vzpomínky také další, na dobu příliš hlučné samoty, kdy libri prohibiti putovaly do stoupy a po krátkém nadechnutí v šedesátých letech dostaly další kamarádky, které se provinily pouze tím, že jejich autor nesouhlasil se vstupem okupantů do naší země. Byli mezi nimi i vynikající vědci, Navzdory obavám se ale sovětizace české vědy se už v plném rozsahu nekonala, ač se našli i tací, kteří se o to pokusili. Ale má to i tvůrčí potenciál: tisknu teď doma zase samizdat. Svoji poslední básnickou sbírku pak rozesílám poštou s tou levnější známkou, protože jsem škudlil.

Zavřené knihovny mě přesvědčily o tom, jak jsou nezbytné, jak už je ze samé podstaty náplní všech deprivačních experimentů. Teprve když něco odebereme, zjistíme, jak mnoho jsme to potřebovali či nepotřebovali. Za standardních podmínek je málo Sokratů, kteří vejdouce na tržiště jsou schopni zvolat: To je věcí, které nepotřebujem! Knihy potřebujem, potřebujem je víc, než prase drbání.

V přiškrceném a současně bohatším čase se vracím ke svým oblíbeným, i k těm, které jsem strčil do přihrádky s nápisem: Až budu v penzi a bude pršet, protože v běhu času pracovního jsem s nimi neměl trpělivost. Odkázán na TV a internet bych musel propadnout větší trudomyslnosti, než se mi zadařilo za hormonálních bouří mého dospívání. Vylovené knihy mě naplňují optimismem. Tenhle citát je zpaměti, možná, že není úplně přesný, ale rozhodně zůstává Seifertovi zcela věrný:

Časnosti světská, dej mi podíl
Třeba i nespravedlivý
Nešťastný, kdo se nenarodil
Šťastný, kdo hryže do skývy
Vzduch je tak sladký, těch pár doušků
Nezahalím si v tmavou roušku
Třeba je vše jen vírem plev
Nešťastný, kdo se nenarodil
A šťastný, komu teče krev

Rouška není žádný dvojsmysl, autor to napsal před dávnými roky, kdy netušil, jak frekventovaným se tento pojem stane. Pomysleme raději na Zahradníčkovu Roušku Veroničinu. Vydržme to ale s tou současnou ještě nějaký čas, až ji odložíme, přijdou do módy i šťastné úsměvy!
1. 4. 2020
Radkin Honzák