Přihlaste se

Ještě nemáte účet? Registrujte se
Menu

Úvod    Novinky    Mami, típni to!

Mami, típni to!

19. 5. 2020, WEBREDAKTOR

Městská knihovna v Praze a nakladatelství Cattacan uvádí audioknihu Michaely Krýslové Mami, típni to! Čte herec Filip Cíl.

Nová audiokniha a soutěž pro malé i velké

Už je to tutovka! Osmiletá Pepina Karásková se konečně dočká sourozence. Na takovou událost se musí připravit, a tak si pročítá knížku o tom, jak děti přicházejí na svět. Když zjistí, že maminka by neměla kouřit, aby miminku neublížila, poněkud se vyděsí. Cože??? A máma si klidně kouří, jako by se nechumelilo!

Audioknihu čte Filip Cíl a celou ji poslouchejte na Soundcloudu knihovny. Tip! Soutěžte s Pepinou do 20. června 2020 o prima ceny – knížky a placky. Soutěžit můžete na http://web2.mlp.cz/soutez/.

Knížku Mami, típni to! vydalo nakladatelství Cattacan, objednat si ji můžete např. v knihkupecké síti Luxor. A pro podpis si můžete přijít za Míšou a Janou do Městské knihovny v Praze, do pobočky Korunní.

Mohlo by vás zajímat

S autorkou a ilustrátorkou nejen o Pepině Karáskové

Kniha Mami, típni to! je prvním titulem série o trampotách Pepiny Karáskové Já se z toho picnu, jejíž autorkou je Michaela Krýslová. Knížku nápaditě ilustrovala Jana Chroustová. Míša a Jana jsou knihovnice – pracují v Městské knihovně v Praze na pobočce Korunní. Připravila jsem si pro ně pár otázek, ale protože v těchto dnech není radno scházet se osobně, poslala jsem jim je e-mailem. (Pozn. rozhovor se uskutečnil v dubnu 2020.)

Míša: Jéé, podívej, tady jsme dostaly nějaké otázky.
Jana: A z čeho? Já nic neumím. Doufám, že to není na známky. A my se teď taky musíme doma učit, i když jsme dávno ze školy venku?
Míša: Ale ne. To jsou otázky od Radky Eismannové. Chce s námi udělat rozhovor. Jana: Jo tááák. No to se mi ulevilo. Tak ukaž, co píše.

Jak to všechno začalo? Kdy k vám přišla Pepina poprvé? Vzpomenete si, jak se zrodil nápad?

Míša: To si pamatuju úplně přesně. Před pár lety vešla do dětského oddělení pobočky Korunní maminka s malou holčičkou. Maminka se posadila na pohovku a holčička se vrhla k houpacímu koni. Nějakou dobu se houpala a pak mi oznámila, že maminka odešla. Snažila jsem se ji uklidnit, že maminka si nejspíš jen potřebovala odskočit a hned se vrátí, ale holčička zavrtěla hlavou: „Já myslím, že šla kouřit. Ona je totiž těhotná a tajně kouří.“ A podívala se na mě tak nešťastně a vyčítavě, že jsem vůbec nevěděla, co jí na to mám říct.
Jana: Ale pak jsi o tom pořád přemýšlela a napadlo tě, že kouření rodičů možná trápí víc dětí a že by to mohl být dobrý námět na knížku.
Míša: Správně. A co tam máme dál?

Míšo, již více než dvacet let překládáte z angličtiny knihy pro děti a dospívající dívky. Byl to první, hodně dlouhý krok k vaší vlastní tvorbě?

Jana: Vidíš, tohle by mě taky zajímalo. To tě za celou tu dobu nenapadlo, že bys mohla napsat knížku sama? Až teď?
Míša: Napadlo, jenže jsem si na to netroufla. Já jsem už od dětství měla v plánu, že až budu velká, tak napíšu knížku. Ale pořád se mi zdálo, že ještě nejsem dost velká.
Jana: Aha, takže ti konečně došlo, že už dál neporosteš. A pomohla ti nějak ta léta překládání?
Míša: Určitě. Já totiž měla skvělou redaktorku, Melitu Denkovou, která taky sama píše a hodně mě toho naučila. Navíc jsem při překládání anglických humoristických sérií pro děti poznala, jak se dá psát živě, s lehkostí a nadhledem, prostě tak, že čtenář má pocit, jako by se s postavami kamarádil. Ale to samozřejmě nestačilo, takže než jsem se pustila do vlastní tvorby, nakoupila jsem si celý štos knih o tom, jak psát pro děti, a všechny si je prostudovala. Mimochodem k tomu se mi taky hodila angličtina, protože zatímco u nás moc knížek zabývajících se přímo psaním pro děti nevychází, v angličtině je toho naopak tolik, že člověk neví, co si vybrat dřív.
Jana: A pak už ses konečně vrhla do práce?
Míša: Skoro. Už jsem sice byla odhodlaná zasednout k počítači, ale zase jsem nevěděla o čem psát. A právě v tu chvíli se objevila holčička s maminkou kuřačkou…

Svůj první příběh o Pepině jste vydala v nakladatelství Cattacan v roce 2019. Jak těžké je pro začínající autorku najít pro svou prvotinu nakladatele?

Míša: Snadné to rozhodně není. Nakladatelé přece jen potřebují, aby se knihy dobře prodávaly, a vydat prvotinu zcela neznámého autora je pro ně velké riziko. Já sama jsem ovšem měla víc štěstí než rozumu. Rukopis jsem postupně nabídla několika nakladatelstvím a asi po roce marného snažení najednou přišla kolegyně Liduška Rýparová s tím, že její tatínek – Vladislav Dudák, šéfredaktor nakladatelství Cattacan – by se chtěl na můj rukopis podívat. Tak jsem mu ho poslala, jemu i paní nakladatelce Stáně Findejsové se líbil a do týdne jsme si plácli. A navíc Vláďa od Lidušky věděl, že Jana maluje, a nabídl jí, jestli by nechtěla knížku ilustrovat. Takže nakonec jsem strašně ráda, že žádné z oslovených nakladatelství neprojevilo o Pepinu zájem, protože to všechno dopadlo mnohem líp, než jsem si vůbec dokázala představit.
Jana: Mně to taky připadá jako zázrak. Hlavně je úžasné, jak se to všechno upeklo u nás na Korunní. A peče se dál.

Zpracováváte ve svých příbězích témata, která vám v literatuře pro děti chybí?

Míša: Vlastně ano, ale není to tak, že bych hledala chybějící témata a zpracovávala je. Spíš mě nejdřív napadne téma a teprve pak se začnu pídit, jestli už na tohle téma někdo něco nenapsal – a obvykle toho moc nenajdu. Například pokud je v dětské beletrii řeč o kouření, tak většinou parta kluků zkouší tajně kouřit a udělá se jim špatně. Ale příběh pro děti o tom, proč lidé nedokážou s kouřením přestat, i když dobře vědí, jak tím sami sobě ubližují – a často i svým nejbližším – jsem nikde neobjevila.

K druhému dílu série, který jste nazvala Čuně, seber to!, vás možná inspiroval váš kokršpaněl Dominik a pejskařská „kultura“ u nás…

Míša: Mě inspiroval hlavně chodník v naší ulici.

A před časem jste dopsala již třetí díl. S čím si bude muset Pepina a její kamarádi poradit tentokrát?

Míša: Třetí díl se bude jmenovat Hele, řekni to!, ale já toho nechci moc prozrazovat. U téhle knížky mi šlo především o to, aby děti po jejím přečtení věděly, že i když se odmalička učí, že dospělé musí poslouchat, tak ve skutečnosti by je neměly poslouchat úplně vždycky a za každou cenu. Pokud se k nim nějaký dospělý chová tak, že je to uvádí do rozpaků, případně je nabádá k něčemu, co v nich vyvolává nepříjemné pocity nebo strach, tak mají právo odmítnout. A hlavně by o tom měly říct rodičům nebo někomu jinému, komu důvěřují. Protože když to řeknou, tak tím ochrání nejen sebe, ale taky ostatní děti.
Jana: A já bych ještě dodala, že Míša i takhle závažné téma dokázala pojmout s humorem, takže děti se při čtení nasmějí stejně jako u prvních dvou knížek. Míša: Já myslím, že se nasmějí hlavně nad těmi tvými obrázky. A vidíš, hned další otázka se týká ilustrací.

Jano, vy jste doprovodila Míšiny knížky ilustracemi. Vyzařuje z nich radost stejně jako z vašich obrazů. Mě osobně zcela dostalo ztvárnění modrého bělouše. Jak obrázky vznikaly?

Jana: Já chci hlavně říct, že s Míšou se na knížkách báječně spolupracuje a že si spolu při tvorbě užijeme spoustu legrace. A jestli někoho opravdu zajímá, jak obrázky vznikají, tak já si nejdřív přečtu Míšinu knížku a některé ilustrace už vidím hned. Mám je úplně jasně před očima a udělám si poznámečky. Pak se s Míšou sejdeme, procházíme postupně všechny kapitoly a nad každou se domluvíme, co budu malovat. A zajímavé je, že zatímco já si nic nepředkresluju a jenom si dělám poznámky, tak Míša mi své představy občas nakreslí, jen tak lehkou tužkou. A někdy mi je i předvede – třeba jaký má mít postava výraz v obličeji nebo v jaké má být pozici. Pak obrázky namaluju, pošlu je Míše a ona mi k nim řekne své postřehy. Občas mě taky upozorní, že obrázek nesouhlasí s textem. Pořád dokola mi opakuje: „Než začneš malovat, tak si to přečti.“ Což já si to přečtu, ale v zápalu malování to zase zapomenu. Ale nakonec to vždycky nějak doladíme, buď obrázek přemaluju, anebo Míša upraví text.

Obě jste prošly řadou zaměstnání a nyní jste knihovnicemi Městské knihovny v Praze. Co vy samy nejraději čtete?

Míša: Já mám takové podezření, že asi stárnu opačným směrem, protože poslední dobou čtu nejradši ze všeho obrázkové knížky pro malé děti.
Jana: Quentina Blakea, viď?
Míša: Jasně. Quentin Blake je u nás známý hlavně jako ilustrátor knížek Roalda Dahla, ale on sám napsal a ilustroval i spoustu vlastních, naprosto geniálních obrázkových knížek. V češtině ještě žádná z nich nevyšla, ale na Korunní máme celkem bohatou nabídku dětských knížek v angličtině a vedle Quentina Blakea se tu najdou i další skvělí autoři a ilustrátoři – třeba Mo Willems, Michael Rosen nebo Emily Gravett.
Jana: A taky Pat Hutchins, Emily Hughes, Raymond Briggs… prostě se máme pořád čím kochat.
Míša: A neprozradíme teda, co máme za lubem?
Jana: Tak jo. My bychom totiž chtěly společně vytvořit obrázkovou knížku.
Míša: Ale nemyslete si, že já jsem líná psát a chci všechnu práci hodit na Janu. Napsat opravdu dobrou obrázkovou knížku je mnohem těžší než napsat knížku pro větší děti.
Jana: Jde o to, že předškolní děti chtějí své oblíbené knížky číst pořád dokola. Jenomže samy ještě číst neumějí, takže jim je obvykle předčítají rodiče, babičky a dědečkové nebo starší sourozenci. A proto by obrázková knížka měla být tak úžasná, aby toho, kdo ji malému dítěti musí číst, pořád bavila, i když už ji čte po sto padesáté.
Míša: Takže jsme si nakoupily štos knížek o tom, jak psát a ilustrovat obrázkové knížky, a pilně studujeme.
Jana: My teda ještě vůbec netušíme, o čem ta naše obrázková knížka bude, máme jen jakousi představu, jak by se měl člověk cítit, až ji dočte.
Míša: Ale to prozatím stačí. Až budeme připravené, tak on se nějaký nápad objeví – stejně jako se objevila Pepina.
Jana: Aspoň doufáme.

Pořádáte autorská čtení? Na co se mohou vaši čtenáři v nejbližší době těšit?

Míša: V knihovně Korunní pořádáme besedy pro školy o knížce Mami, típni to! Teď jsme je samozřejmě musely zrušit, ale jakmile to bude možné, hned je zase obnovíme.
Jana: V loňském roce jsme ke knížce Mami, típni to! připravily také soutěž, při které děti hledaly zábavné úkoly poschovávané po knihovně. S bibliobusem Oskarem jsme vyrazily i na Ratolest Fest a Knihex, kde se děti s Pepinou a jejími kamarády hezky vyřádily. Letos máme nachystanou soutěž ke knížce Čuně, seber to! a už se nemůžeme dočkat, až to s našimi čtenáři zase pěkně roztočíme.
Míša: A pokud všechno dobře dopadne, tak na podzim se čtenáři mohou těšit na třetí knížku ze série Já se z toho picnu s názvem Hele, řekni to!
Jana: Tohle byla asi poslední otázka, ne?
Míša: No jo, nic dalšího tu nevidím.
Jana: Jů a hele! Tady je rozhovor s Filipem Cílem. Už se připravuje rozhovor s Filipem Cílem.
Míša: S tím hercem, co načetl Pepinu? Jéé, to jsem zvědavá, co bude říkat.
Jana: Já taky. Tak na to hned mrkneme.
Míša: Jasně. Jde se na věc.

Mohlo by vás zajímat

více