Vybíráme
19. 5. 2022, WEBREDAKTOR

František Bílek byl nejen sochařem, ale rovněž grafikem, autorem děl užitého umění, schopným architektem, mystikem i náboženským myslitelem, jeho dílo propojilo období fin-de-siécle, secesi i modernu 20. století.

Byl mimořádně komplikovanou osobností, nebylo snadné porozumět symbolice a významům jeho uměleckého díla. Přes svůj nezpochybnitelný význam v souvislosti s dobou, v níž žil, nepatří k nejznámějším a nejpopulárnějším představitelům kulturně-společenského života konce 19. a 1. poloviny 20. století.

Tip! Náš výběr z knih o Františkovi Bílkovi i knih, na kterých se umělecky podílel, naleznete na konci článku nebo si je můžete sami prohlédnout v katalogu.

Formování Bílkovy osobnosti v dospívání

František Bílek se narodil 6. listopadu 1872 v jihočeském Chýnově v chudé a početné rodině. V roce 1885 nastoupil na reálné gymnázium v blízkém Táboře. Již v době školní docházky a následného studia na gymnáziu se projevil jeho výtvarný talent. Častým námětem jeho obrázků byly náměty související s vírou a náboženstvím. Již zde se formovaly pozdější Bílkovy názory, úzce s těmito tématy související. Směřování mladého Františka se brzy stalo zdrojem názorového sporu mezi jeho rodiči – zatímco otec vyžadoval, aby se jeho syn věnoval řemeslu, matka syna podporovala v myšlenkách v jeho orientaci k výtvarnému umění. A tak v roce 1887, ve svých patnácti letech, přichází František Bílek do Prahy na Akademii výtvarných umění a zde se stává na tři roky žákem Maxmiliána Pirnera.

Léta na Akademii výtvarných umění

Ačkoliv na Akademii Bílek svůj talent nepochybně prokázal, směrování jeho studií ze změnilo. Důvodem byla jeho vrozená oční vada – daltonismus, porucha barevného vidění. Z tohoto důvodu přešel do ateliéru sochaře a malíře Josefa Maudera při Státní průmyslové škole v Praze, malířství se však nevzdal, žákem Akademie nadále zůstal. V letech 1891–1892 studoval na základě přiznaného stipendia na soukromé Akademii Colarossi v Paříži a setkal se zde se Zdenkou Braunerovou, Luďkem Maroldem, Vojtěchem Hynaisem či s Alfonsem Muchou. Mladý talentovaný umělec si zde poprvé uvědomuje své poslání, hledá svůj umělecký výraz. Na základě svých vlastních duchovních zážitků si v této době rovněž ujasňuje své náboženské cítění, které – po odmítnutí klasického umění – zpracovává v prvních plastikách, vycházejících z hluboké víry. Patří mezi ně například Golgota či Orba je naší viny trest (obě vzniklé v roce 1892). Bílkův umělecký záměr, předurčený v obou dílech vyjádřeným pocitem viny, však většinová společnost konce 19. století nemohla pochopit, autor v nich značně předběhl svoji dobu. V důsledku všeho zmíněného byla Bílkova díla z doby pobytu v Paříži nevybíravě zkritizována a stipendium mu bylo odňato.

Aktivity po návratu z Paříže

Po návratu z Paříže si Bílek zřídil v rodném Chýnově sochařskou dílnu a intenzivně se začal zajímat o možnost stavby vlastního ateliéru. Výsledkem byla jeho chýnovská vila, která v sobě spojovala obytnou část s rozlehlým ateliérem. František Bílek se zde poprvé – a nikoliv naposledy – prezentoval jako zdatný architekt. Ve ztvárnění svého domu propojil prvky secesního stylu s prezentací svého pro mnohé lidi nepochopitelného myšlenkového světa. Fasádu Bílek vyzdobil několika reliéfy, vyjadřujícími jeho životní názory. Nejvýznamnější z nich je štukový reliéf se symbolickým názvem „Jsme přikryti“ na jižní stěně domu, zobrazující matku zahalující nahého syna. Dům nazývaný svým architektem něžně „Chaloupkou“ a stavebně dokončený v roce 1898 se na řadu příštích let stal jeho útočištěm. „Chaloupka“ se stala cílem mnoha návštěv řady spřízněných osobností ze světa kultury, umění a literatury – mezi nejvýznamnější z nich patřili básník, prozaik a dramatik Julius Zeyer (1841–1901) a básník Otokar Březina (1868–1929).

Chýnovský dům

Chýnovský dům sloužil především jako umělcův ateliér. Vznikla zde celá řada významných sochařských děl, například Slepci (1901), návrh na pomník Jana Husa nazvaný Strom bleskem pravdy zasažený (rovněž 1901, později realizovaný v Kolíně), Adam a Eva (1903) či Úžas (1907). Zásadním a ústředním tématem, jemuž se Bílek věnoval již od doby svého pobytu v Paříži, byla osobnost Ježíše Krista. Pro jeho umělecké zobrazení bylo důležité přátelství s Juliem Zeyerem – díky korespondenci s ním pochopil Krista jako mysticky trpící nesmrtelnou bytost a tyto představy zhmotnil dřevořezbou Krucifix (1899), která se po dalších úpravách stala součástí tzv. Bílkova oltáře v chrámu svatého Víta na Pražském Hradě. Umělec v obličeji Ježíše Krista geniáně zachytil lidské utrpení a zároveň i smíření se s osudem.

Zásnuby a rozvoj umělecké tvorby

V roce 1901 se zasnoubil s o deset let mladší Bertou Nečasovou, pocházející z dobře zajištěné rodiny pražského lékaře. O necelý rok později, v lednu 1902 se konala svatba a novomanželé přesídlili do Prahy – nicméně Bílek na Chýnov nikdy nezapomněl a často se na svoji „chaloupku“ vracel. V roce 1910 vytvořil František Bílek architektonický návrh na svoji novou vilu na Hradčanech, která v sobě opět spojovala ateliér s obytnými prostory. V roce 1911 byla stavba v Mickiewiczově ulici dokončena. Její architektonické ztvárnění je opět plné symbolů. Celá stavba měla vyjadřovat harmonii tvarů – půdorys stavby orientovaný do oblouku znázorňuje sečené obilné pole, průčelní plastické sloupy přitom upomínají na snopy obilí, vstup do vily odkazuje k předsíni starověkého chrámu v egyptském Luxoru. Rovněž vnitřní prostory a jejich vybavení navrhl sám Bílek.

Prvním, kdo ocenil uměleckou tvorbu Františka Bílka, byl francouzský sochař Antoine Bourdelle (1861–1929). O jeho díle se vyjádřil v tom smyslu, že je vskutku původní a originální, vyjadřující sama sebe a vyrůstající z autorových idejí a názorů. Bourdelle však vysoce oceňoval především Bílkovu sochařskou tvorbu, bohatost jeho uměleckých projevů byla ale podstatně širší. Věnoval se prakticky všem uměleckým oborům, z nichž je třeba zejména vyzdvihnout jeho grafickou činnost. Vytvořil řadu grafických listů (zejména dřevorytů a litografií) i drobných užitkových grafik.

Bílkovy práce v oblasti knižní kultury

Za pozornost stojí rovněž Bílkova jeho práce v oblasti knižní kultury – ilustroval celou řadu knih, často básnických sbírek nebo publikací s náboženským obsahem, obvykle charakteru bibliofilií. Významná je i jeho práce v oblasti knižních vazeb, které patří k tomu nejzajímavější a nejoceňovanějšímu, co bylo v průběhu 1. poloviny 20. století v tomto oboru vytvořeno. Bílek vybavil cennými vazbami například díla Jana Husa – O poznání cěsty pravé k spasení, čili, Dcerka, Jana Blahoslava – Spis o zraku nebo Petra Chelčického – Dva traktáty, vše z ediční řady Špalíček pražského nakladatele Karla Reichla, umělecky se podílel na ilustrátorské výzdobě některých děl katolického básníka Jakuba Demla (1878–1961), sbírka poezie v próze Miriam či soubor statí, fejetonů a úvah Česno. S těmito pracemi úzce souvisí samotným Bílkem vytvořené stylizované ornamentální písmo gotického typu, jehož prostřednictvím autor sděloval svá myšlenková poselství. Mezi nejvýznamnější Bílkovy tituly patří jeho autorská kniha Otče náš. Vyšla v roce  roce 1902 v luxusním velkoformátovém provedení v nákladu 400 výtisků s předmluvou Otokara Březiny péčí časopisu Nový Život, vydávaného literárním hnutím Katolická moderna v Novém Jičíně. Jedná se o zpodobnění sedmi proseb Modlitby Páně ve formě třiadvaceti listů v příloze s litografiemi, autotypiemi a fotoreprodukcemi sochařských děl.

Stavba budoucího chrámu

Naprosto zásadním Bílkovým dílem se stala publikace Stavba budoucího chrámu v nás z roku 1908. Toto dílo má zcela zásadní význam pro pochopení autorova myšlení i celé jeho tvorby. Do textu knihy Bílek zakomponoval své úvahy o duchovnu, umění, mládí a zařadil sem i meditace o lidském těle. K nim se pak ve své tvorbě vracel celý svůj život. V samotném názvu i v nesnadno pochopitelných textech je skryta symbolika chrámu jako stavby, označující místo posvátného projevení náboženské víry.

Není náhodou, že i posledním významným Bílkovým dílem je zpodobnění Ježíše Krista – dřevoryt Velký přikazatel větrů a vod. Počátek i samotný závěr jeho umělecké dráhy je tak charakterizován vyjádřením stejného tématu, což jednoznačně souzní s jím vyznávanou symbolikou a používanými uměleckými výrazovými prostředky. 13. října 1941 ve svém rodném Chýnově František Bílek zemřel. Na zdejším hřbitově je rovněž pochován, jeho hrob nelze minout – je vyzdoben jeho vlastním monumentálním dílem Modlitba nad hroby, vytvořeným již v roce 1905.

Umělecký odkaz Františka Bílka není dodnes snadné pochopit, skrývá se v něm řada skrytých významů, víra a duchovno. To by nám však nemělo bránit v obdivu čisté krásy a výjimečnosti jeho uměleckých děl.

Zpracoval: Tomáš Dušátko, Oddělení vzácných tisků

Knihy, na kterých se František Bílek umělecky podílel

Sign. HF 7

z knih o Františku Bílkovi

Umělecko-historický a filozofický výklad raného sochařského díla Františka Bílka z pera české malířky a grafičky, patronky řady českých umělců své doby.

Publikace představuje Františka Bílka jako významnou osobnost činnou na poli knižní kultury – jeho autorské knihy, grafické a ilustrátorské dílo, stejně tak i Bílkův přínos v oblasti moderní české knižní vazby.

Sign. S 26255

Kniha vzpomínek, v nichž autor odhaluje osobnost Františka Bílka a nabízí tak netradiční pohled na výraznou osobnost českého umění 1. poloviny 20. století.

Jak si objednat knihy?

Do vzácných tisků je třeba se předem objednat. Badatelna je přístupná všem objednaným čtenářům Městské knihovny v Praze starším 18 let, kteří nemají vůči knihovně peněžitý dluh nebo nevrácenou výpůjčku, jejíž výpůjční lhůta už uplynula. Objednat tisky je třeba nejméně 48 hodin předem. Po objednání čtenáři přijde potvrzující e-mail a pak může přijít do badatelny.

Jak se k nám dostanete? Tramvají číslo 1, 2, 25 do zastávky Střešovická vozovna nebo tramvají číslo 22 do zastávky Brusnice. Z tramvajové zastávky Brusnice zabočit do ulice U Brusnice (podél tramvajové trati), budova se nachází na konci ulice po pravé straně.

Kontakty a další informace zde >>>