Kalendárium
12. 7. 2022, WEBREDAKTOR

V červencovém kalendáriu představujeme autory, kteří stáli mimo svoji dobu a většímu ohlasu se jim dostalo až po jejich smrti. Ale také autory, kteří jako by přebývali ve dvou světech: ve světě běžných lidských starostí i víry, v různých jazycích i zemích.

Literární kalendárium – každý měsíc přinášíme stručný přehled českých i zahraničních spisovatelek a spisovatelů, kteří mají výročí a vy si je u nás můžete půjčit nebo stáhnout v e-knihovně. Na úvodní fotografii je americký esejista a myslitel Henry David Thoreau a anglický dramatik českého původu Tom Stoppard.

Výročí narození

  • 2. 7. 1877 – 145. výročí narození Hermanna Hesseho. Německého prozaika, který měl obrovský vliv na alternativní kulturu v Americe šedesátých let i na evropskou kulturu vůbec. Hesseho knihy se prodávaly v milionových nákladech. Mezi Hesseho známé a oblíbené knihy patří novela Demian, román Narcis a Goldmund nebo delší povídka Klingsorovo poslední léto. Ovšem jeho nejznámější a nejzáhadnější kniha je Stepní vlk, o kterém Timothy Leary prohlásil, že je to prorocká kniha psychedelického prožitku. Stepní vlk je však především niterným portrétem hluboké vnitřní krize i krize jedné epochy. „Dělo se mu, jak se to děje všem: co z nejvnitřnějšího puzení své podstaty tak tvrdošíjně hledal, a oč se snažil, toho se mu dostalo, avšak v míře větší než je člověku zdrávo. […] Člověk moci schází mocí, mamonář penězi, poníženec službou, prostopášník rozkoší. A tak stepní vlk hynul na svou nezávislost. Dosáhl svého cíle, byl stále nezávislejší, nikdo mu neměl co poroučet, podle nikoho se nemusel řídit, svobodně a sám rozhodoval o svém konání. Neboť každý silný člověk bezpečně dosáhne toho, co mu opravdový pud přikazuje hledat. Avšak uprostřed dosažené svobody si Harry náhle uvědomil, že jeho svoboda znamená smrt.“ (Stepní vlk, přeložil Vratislav Slezák). Půjčte si v knihovně.
  • 3. 7. 1937 – 85. výročí narození Toma Stopparda. Britského dramatika českého původu a filmového scénáristy. Jeho nejznámější divadelní hrou je hamletovský pastiš Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi. Životopisec Jim Hunter o Stoppardově dramatické tvorbě napsal: „Ve Stoppardových hrách zpravidla najdeme tři konkrétní prvky: dokonalý jazyk, absurdní leč důmyslné divadelní nápady a intelektuální rámec, který není předmětem výsměchu, byť všechno ostatní je. […] Stoppardovy hry jsou plné slovních hříček, málem na úrovni populárních bavičů, vtipných hlášek a nespočetných slovních soubojů. Jsou tu nekonečné vrituózní monology, neotřelé slovní obraty. […] Nejznámějším Stoppardovým divadelním nápadem je jeden z jeho prvních – zasadit hru do děje Hamleta a jeho okolí a ze dvou dvořanů udělat hlavní postavy.“ (Jim Hunter: Tom Stoppard, in Tom Stoppard: Hry, Divadelní ústav v Praze, 2002). Stoppardovo jméno nese Cena Toma Stopparda, která je udělována autorům českého původu za významné esejistické dílo inspirující svým myšlenkovým přínosem. Půjčte si v knihovně.
  • 4. 7. 1912 – 110. výročí narození Kamila Bednáře. Českého básníka a překladatele. Svou spirituální lyrikou dosáhl Bednář největších úspěchů na rozhraní třicátých a čtyřicátých let, kdy byl také přijímán jako mluvčí nastupující básnické generace. V eseji Slovo k mladým se pokusil zformulovat životní pocit generace utvářené skepsí k ideologiím, vyslovil se pro poezii „nahého člověka“ vyvázaného ze společenských vztahů a pro návrat k „věčným hodnotám“. Soudobou českou poezii ovlivnily jeho objevné překlady amerického básníka Robinsona Jefferse, jejichž knižní vydání doprovodil Bednář studiemi a životopisnými poznámkami. Kamil bednář překládal také Ezru Pounda, Giacoma Leopardiho nebo maďarského básníka Endre Adyho. Ve vzpomínkové knize Přátelství přes oceán, věnované setkání s Robinsonem Jeffersem, Bednář napsal: „Šťastní lidé kypícího zdraví a pevných nervů, kteří nevědí co pro nás, žijící květenstvím slov, znamenají v dobrém i naopak ve zlém smyslu odstíny slova, přízvuk řečeného, žár nebo chlad řeči našich bližních. Jsme v jistém smyslu oslabeni, abychom mohli být silní tam, kde vládnou slova.“ Půjčte si v knihovně nebo stahujte.
  • 6. 7. 1907 – 115. výročí narození Jaroslava Foglara. Českého prozaika. Foglarovo literární dílo přešlo v Česku do obecného povědomí a některé jeho pojmy a fráze zlidověly. Jedna linie díla představuje příběhy o zrání a výchově hlavního hrdiny, často ovlivněného vzorem zkušenějšího partnera, který je ztělesněním ideálu, jenž si i v dospělém věku ponechává respekt k základním morálním hodnotám. Druhá linie Foglarovy tvorby se žánrově váže na novelu s tajemstvím a představují ji výrazně dějovější příběhy dobývání či prozkoumávání tajemného přírodního a zejména městského území. Ve Foglarových příbězích se v různé míře projevuje pohádková či mytická logika a především nezaměnitelný prozaický styl, úsečný a magický zároveň: „Na Václavském náměstí vymetli všechny průchody, ve kterých byla kina, a prohlédli si stovky ukázkových obrázků z filmů. Debatovali u výkladů papírnických a knihkupeckých krámů – a u obchodu se sportovními potřebami prostáli nejméně čtvrt hodiny. Ale to všechno nebylo to pravé, co hledali. Tady v záři světel a neonových reklam nemohou objevit žádné dobrodružství! Tady se ani nemůže přihodit nic, co by stálo za zmínku.“ (Poklad černého delfína). Půjčte si v knihovně.
  • 12. 7. 1817 – 205. výročí narození Henry David Thoreaua. Amerického spisovatele, esejisty a myslitele. Thoreau je považován za příslušníka amerického transcendentalistického hnutí. Působil jako učitel a v řadě příležitostných profesí. Důležitou roli pro jeho životní směřování sehrálo setkání s filosofem, kritikem a básníkem Ralphem Waldo Emersonem, s jehož podporou postupně od druhé poloviny třicátých let v deníkových a esejistických textech rozvíjel a v praxi realizoval zásady transcendentalismu, kladoucí důraz na duchovní rozměr přírodního světa. Thoreauova hlavní literární díla, například Walden aneb Život v lesích, vzbudila za autorova života jen omezený ohlas a teprve následující generace ocenily jejich myšlenkové novátorství i estetické hodnoty. (Záložka knihy Občanská neposlušnost a jiné eseje). V eseji Život bez zásad Thoreau mimo jiné napsal: „Stráví-li člověk polovinu každého dne procházkou po lesích, poněvadž jej k nim váže silné pouto, vystavuje se riziku, že bude považován za darmošlapa, avšak stráví-li celý den jako spekulant, který tytéž lesy mýtí, a způsobuje tak zemi předčasnou holohlavost, budou si jej ostatní vážit jako pilného a podnikavého občana.“ (Přeložil Jan Hokeš). Půjčte si v knihovně.
  • 12. 7. 1892 – 130. výročí narození Bruna Schulze. Polského spisovatele, malíře a grafika. Bruno Schulz ovlivnil svými prózami tak vzdálené spisovatele jako byl Bohumil Hrabal nebo izraelský autor David Grossman, který mu věnoval podstatnou pasáž v knize Viz. láska. Schulzovy povídkové cykly Skořicové krámy a Sanatorium na věčnosti představují experimentální prózu založenou na fantasticko-snové autobiografii. Jeho dílo bylo, přes přehlížení dobovou kritikou, součástí kontextu polské meziválečné avantgardní prózy spolu s tvorbou S. I. Witkiewicze a W. Gombrowicze. Překladatel Otokar Bartoš v doslovu ke knize Skořicové krámy napsal: „Ideálem Schulzova uměleckého znovuvytváření světa je návrat k dětství. […] Schulz neustále tvoří a hledá ztracený ráj dětství, umění mu je prudkou regenerací prvotních mýtů. Snaží se vrátit do hlubin skutečnosti, z níž vzešel, a na základě pronikavé dětské vnímavosti vytváří svůj vlastní mýtus.“ V proslulém Traktátu o manekýnech Schulz píše: „Hmota je nejpasívnější a nejbezbrannější bytostí v kosmu. Každý ji může hníst, každého poslouchá. Všechny organizace hmoty jsou netrvalé a nesoudržné a snadno se vrátí do původního stavu a rozklíží se. Na převedení života na jiné, nové formy není nic špatného. Vražda není hříchem. Nejednou je nutným násilím na vzdorných a zkostnatělých formách existence, které už ztratili svou přitažlivost.“ (Přeložili Hana Jechová a Otakar Bartoš). Půjčte si v knihovně.
  • 24. 7. 1802 – 220. výročí narození Alexandra Dumase staršího. Francouzského prozaika a dramatika. Dumasovi šlo v jeho dílech vždy více o zábavu než o historickou věrnost. Proto vždy kladl důraz na všechno, co mohlo jeho vyprávění dramaticky oživit. K tomu užíval osvědčených prostředků jako jsou spiknutí, souboje, tajné únosy, strašlivá tajemství a další překvapivé události a udržoval tak čtenáře ve stálém napětí. Širokou publicitu svým románům Dumas zajistil také tím, že je nejprve vydával v pařížských denících na pokračování jako tzv. román-fejeton. Stal se tak nejčtenějším spisovatelem své doby a jeho obliba nemizí ani dnes. Životopisec Claude Schopp o Dumasovi napsal: „Alexandre Dumas svádí, okouzluje, dojímá, baví, provokuje. Ze všech barvitých, košatých romantických historek dýchá plnokrevný život, dobrodružství půvab a elegance rodné Francie. V Dumasových příbězích je obsaženo vše, co je na tragédií nejpatetičtějšího, na veselohře nejironičtějšího, na románu nejhlubšího a na dějinách nejtajemnějšího. […] Dumas se po čtyřicet let marnotratně rozdával, podobně jako hrdinové jeho mušketýrských románů. Díky tomu však nové a nové generace hltají spolu s Dumasovými díly odkaz dob, kdy se s kordem v ruce, ohněm v srdci a písní na rtech umíralo pro čest, krále, svobodu a vlast a úsměv dámy znamenal celý svět. Alexandre Dumas starší našel způsob, jak přežít vlastní smrt.“ (Alexandre Dumas – génius života). Půjčte si v knihovně nebo stahujte.
  • 29. 7. 1927 – 95. výročí narození Harryho Mulische. Nizozemského prozaika. Mulisch je jeden z nejvýznamnějších poválečných autorů. Narodil se v Haarlemu, kde vystudoval gymnázium. Spojujícím tématem jeho děl, v nichž se projevuje soucit, ironie i výsměch, bezedná fantazie, životní moudrost, melancholie i rozhořčení nad fašismem, je vzájemný vztah mezi symbolikou a analýzou skutečnosti. Mulisch se pomocí svého magicko-mýtického životního názoru snaží odhalit systém, který je základem lidského jednání. Autor šestnácti románů, více než deseti novel, čtyř povídkových sbírek, četných reportáží, esejů, úvah a dokumentů, několika básnických sbírek i divadelních her. Ondřej Kavalír v doslovu k Mulischově knize Objevení nebe píše: „Podobně jako Mann je Mulisch celoživotně fascinován a znepokojován temnou stranou německé kultury – skutečností, že kultura, která dala světu Goetha, zformovala také Hitlera. Hitlerův stín se vznáší nad celým Mulischovým literárním dílem, jehož prostřednictvím se autor tuto temnou postavu snaží uchopit a proniknout do tajemství její moci. […] Když Mulisch konstatuje: „Mé psaní se odehrává ještě před rozpadem psaní ve vyprávění a uvažování, tak jako se alchymie odehrává ještě před chemií a okultismem,“ mohli bychom tato slova vztáhnout i na prozaické dílo Mannovo, jehož dva klíčové romány – Kouzelný vrch a Doktor Faustus – bývají označovány za romány-eseje.“ Půjčte si v knihovně.

Výročí úmrtí

  • 2. 7. 1977 – 45. výročí úmrtí Vladimira Nabokova. Prozaika a básníka, který vytvořil rozsáhlé dílo ve dvou jazycích – ruském a anglickém. Autora Lolity, Bledého ohně, Pnina nebo románové kroniky Ada aneb žár. Nabokov se často zabýval problematikou odcizení a problémy ruských politických a intelektuálních emigrantů. Ve svých (zejména pozdějších) dílech často využíval parodii a ironii. Jeho literární dílo má i výraznou a kritiky dosud neprávem opomíjenou filozofickou rovinu, přičemž důraz je kladen na prolínání relativní povahy času a prostoru. Polský životopisec Leszek Engelking o Nabokovovi napsal: „Jednotícím principem Nabokovovy tvorby je jeho styl. Promyšlená stavba, pečlivě propracované detaily, bohatství jazyka, hra se slovy i se čtenářem, množství literárních odkazů jsou charakteristické pro všechny jeho romány a povídky. Úsilí o formální dokonalost je vedeno snahou vyvolat silný estetický prožitek. Nabokov ale nebyl pouhým brilantním stylistou, klouzajícím po povrchu. Estetické vzrušení pro něho bylo něčím, co člověka přibližuje k tajemství vesmíru, a literatura (stejně jako paměť) něčím, co v jistém smyslu může překonat čas.“ (Vladimir Nabokov – podivuhodný kouzelník). V pozoruhodném románu ve verších Bledý oheň pak zazní: „Jsem jen stín brkoslava, strnulý / v ulitě na okenní tabuli. / Rozum jsem měl, pět smyslů (jeden vůdčí), / a jinak všechno bylo nedochůdčí. / Ve snech jsem uměl také vyhrávat, / nic jsem však nikdy nezáviděl – snad / jen lepost lemniskaty, miráže / vepsané jízdním kolem do pláže: / ten obraz v mokrém písku.“ (Verše přeložil Jiří Pelán). Půjčte si v knihovně.
  • 6. 7. 1962 – 60. výročí úmrtí Williama Faulknera. Amerického prozaika, nositele Nobelovy ceny za literaturu. Faulkner je považován za zakladatele americké jižanské literatury a rovněž bývá označován za nejsložitějšího amerického autora dvacátého století. Faulkner si vytvořil vlastní smyšlené dějiště: Yoknapatawphský okres. Ve svých příbězích proniká Faulkner hluboko do psychologie lidí a analyzuje život amerického Jihu, k němuž ho váže směs lásky, obdivu, ale i nenávisti a hněvu. Prostřednictvím této analýzy, dotýkající se celé řady specifických problémů historických, společenských a rasových, se Faulkner ve svých dílech dobírá k umělecké výpovědi o obecných vlastnostech lidského individua vůbec. Amerikanista Josef Jařab v doslovu ke knize Hluk a vřava píše: „Faulkner nejen účelně využil celého arzenálu modernistických postupů včetně střídání i hledisek vyprávění, vnitřního monologu, asociativního proudu vědomí a psychologického i interpunkčního a grafického experimentování se syntaxí, ale zároveň vytvořil svérázný jazykový amalgám schopný spojit působivé klíčové obrazy s příběhy osobními a komunálními (až dějinnými), propojit realitu fyzickou s duchovní, obohatit jednoduché vyprávění průběžným komentářem vycházejícím z nesčetného množství nejrůznějších zdrojů. Nepřekvapuje tedy, že si autorův styl vysloužil od kritiků rozličně a zajímavě přívlastky jako romantický barokní, archaický, biblický, lyrický, surrealistický, hypnotizující, ale i koktavý, mlhavý, bizarní či těžce stravitelný.“ Půjčte si v knihovně.
  • 8. 7. 1822 – 200. výročí úmrtí Percy Bysshe Shelleyho. Anglického romantického básníka. Shelley spolu s Byronem a Keatsem patří k nejvýznamnějším představitelům druhé generace anglických romantiků. Pocházel ze starobylé zámožné rodiny v Sussexu. Studoval v Etonu, ale z oxfordské univerzity byl vyloučen za spoluautorství pamfletu Nezbytnost ateismu. Pro radikální názory a neuvážený sňatek byl otcem vyděděn. Po smrti první manželky Harriety odmítl soud svěřit Shelleyovi do péče děti z prvního manželství pro „buřičství a amorální život“. Shelley odešel natrvalo z Anglie a od roku 1818 žil s rodinou v Itálii. Zde se stýkal s liberálními spisovateli žijícími v emigraci, např. s lordem Byronem. Percy Bysshe Shelley tragicky zahynul na rozbouřeném moři, jeho popel byl uložen na protestanském hřbitově v Římě. Působivá je báseň Odpoutaný Prometheus: „Ledovce bodají mě oštěpy / z měsíčních krystalů a lesklý řetěz / se v kosti žhavým mrazem zažírá. / Křídlaté psisko jedem ze tvých rtů / si třísní zobák, jímž mi srdce rve. // Nestvůrné zjevy kolem putují, / sinalí příslušníci říše snů / se na mne šklebí. Zemětřesením / rveš hřebíky z mých škubajících ran, / když skály pukají a srůstají, / a z propastí se hrnou s jekotem / démoni bouře poštvat vichřici, / aby mě zasypala kroupami. / A přece vítám každý den i noc, / i když den šerým jíním proráží / a hvězdná noc se kalně pozvedá / na olověném východě“. (Přeložil Jiří Valja). Půjčte si v knihovně nebo stahujte.
  • 18. 7. 1817 – 205. výročí úmrtí Jane Austenové. Anglické spisovatelky, představitelky tzv. rodinného románu. Austenová ve svých dílech obvykle zachycovala život venkovských vyšších vrstev. Hlavními postavami jejích děl bývají inteligentní, morálně silné hrdinky, které ostře kontrastují s pošetilostí svého okolí. Romány Jane Austenové jsou v kontextu světové literatury dílem ojedinělým a zcela nenapodobitelným, přičemž narativní výstavba jejich děje se dá chápat jako realistická i jako idealizující. Nejznámějším a bezpochyby nejoblíbenějším dílem je Pýcha a předsudek. Jak napsal profesor Robert Miles: „Neanglické čtenáře těší anglickost Austenové, protože mají velkou zálibu v Anglii domků obrostlých růžemi, vesnic z osmnáctého století, far, velkých aristokratických sídel, excentrických členů královské rodiny, příslušníky královské gardy v červených kabátcích a směšných čepicích – v Anglii, do níž Austenová tak nějak pěkně zapadá. Angličtí čtenáři, kteří jsou ochotni pokládat Jane Austenovou za ztělesnění reality anglického venkovského života, se zase dmou národní pýchou, která vyplývá z vlastnictví takového pokladu, spisovatelky, jejíž chytrost a vtip nemůže čtenář z jiné země nikdy náležitě ocenit.“ (Robert Miles: Jane Austenová). Půjčte si v knihovně nebo stahujte.
  • 23. 7. 2002 – 20. výročí úmrtí Chaima Potoka. Amerického spisovatele a rabína. Vlastním jménem Herman Harold Potok. Byl ovlivněn Ernestem Hemingwayem i Jamesem Joycem. Jeho díla jsou autobiografická či svědectvími o pocitech a problémech Židů ortodoxního původu v současné americké společnosti. Stal se rabínem, vystudoval na univerzitě filozofii a nechtěl se vzdát ani náboženského, ani světského prostředí. Působil také jako vojenský kaplan v korejské válce. Jeho nejznámější román Vyvolení je o přátelství dvou židovských chlapců z různě nábožensky orientovaných rodin. Kniha byla zfilmována. Překladatel Ladislav Nagy o Potokovi na severu Iliteratura napsal: „Konflikt mezi vírou a uměním, mezi hluboce religiózním pohledem na skutečnost a veskrze světským prostředím, konflikt mezi dvěma světy, tradičním a moderním – to je téma vlastní hned celé řadě židovských autorů našeho století. Nejinak je tomu v díle amerického spisovatele Chaima Potoka. […] Chaim Potok je neuvěřitelně plodným autorem – kromě desítky románů napsal několik povídkových sbírek, řadu knih pro děti, divadelních her, esejů a také uznávanou knihu Putování věnovanou židovské historii. V Americe se jeho dílu dostává značné pozornosti a přestože svou pozornost většinou zaměřuje na téměř uzavřený svět chasidské komunity, i široké čtenářské obliby.“ Půjčte si v knihovně.