Jméno Vítězslav je už navždy v české kultuře spojeno s pozoruhodným básníkem Vítězslavem Nezvalem, autorem Edisona nebo Manon Lescaut, ale také mnoha jiných děl, které jsou mnohem zajímavějších i dobrodružnější.
Vítězslav Nezval – narozen 26. 5. 1900 v Biskoupkách u Třebíče, zemřel 6. 4. 1958 v Praze. Básník, prozaik, dramatik, esejista, spisovatel pro mládež, publicista, překladatel ze španělštiny, angličtiny, francouzštiny.
Fotografie Vítězslava Nezvala v perexu a v textu pochází z Wikimedia Commons.
Nezval stvořitel
Jan Zábrana v Celém životě o Vítězslavu Nezvalovi napsal, že zmodernizoval český jazyk a posunul jej o neuvěřitelně dopředu. Když si dnes otevřeme některou z vrcholných Nezvalových sbírek, zdá se nám, že jeho jazyk téměř nezastaral. Nezval byl pozoruhodný autor, kterému moderní česká poezie vděčí za mnoho. Jeho básnická sbírka Pantomima představuje zrození české modernity skrze poezii. Sbírka, která v ovzduší první republiky ukázal, že poezií může být cokoli – film, balet, vyvolávání osobních nevyslovitelných přízraků. To vše už je po Nezvalovi možné.
Číst Nezvalovy básně pro mne znamená být vždy a znovu překvapován a fascinován. Právě jejich mimořádným smyslem pro tajemství a konkrétnost, která si je vědoma hmotného života věcí víc než texty ostatních básníků: „A červená tvá lampička / […] / ozařuje špínu kliky“ (b. Bakchantce, sbírka Pět prstů). Po celém Nezvalově díle je navíc roztroušeno mnoho zvláštních, přeludných definicí světa a lidské existence: „Je-li vaše láska minutovým hotelem / svět je neustále za žaluziemi“ (Ambulance, Básně na pohlednice). Nezval dokázal postihnout ambivalenci erotické touhy, onu vzrušenou náladu, kdy poznání druhé bytosti působí horečku, ale zároveň má i rychlý poločas rozpadu: „Dát si zabaviti tělo je nejtruchlivější exekuce. / Bděte a buďte klidna. Jenom si neschovávejte svědomí pod podušky za hlavu.“ (Ubohá Margueritta Gautierova, Menší růžová zahrada). Pojďme si připomenout několik zásadních Nezvalových počinů, které si u nás můžete půjčit.
Pantomima
Reprint prvního vydání Nezvalovy Pantomimy ze září 1924 obsahuje kromě básní, z nichž nejznámější je Abeceda, také divadelní hříčku Depeše na kolečkách s notovým zápisem hudby Jiřího Svobody.
Druhá autorova sbírka, kterou vydal ve svých čtyřiadvaceti letech, je pro typicky český avantgardní směr – poetismus – jednou z nejcharakterističtějších. Ve své době představovala zcela nový typ básnické tvorby, v níž kromě básníka přicházeli ke slovu i typografický úpravce, autor ilustrací či fotografického doprovodu. Nezval zde evokuje všechny možné básnické finesy, programový esej, aforismus, filmové či hudební libreto, typografickou báseň… Reprint původního vydání, které poprvé vyšlo právě před osmdesáti lety (v září 1924) v grafické úpravě Karla Teiga, tak přibližuje jeden ze skvostů české básnické a knižní kultury dvacátého století.
Básně II
Druhá část triptychu, uspořádaného z díla Vítězslava Nezvala, pokračuje jeho skladbami a sbírkami, jež byly vydány v průběhu třicátých let minulého století. Je to období, kdy Nezval tvořil pod vlivem surrealistického hnutí a jeho styl odrážel především záznam myšlenek a představ, tryskajících z podvědomí, jimž se dostalo souhrnného pojmenování automatické texty.
Řetěz Nezvalových asociací byl zahájen sbírkou Žena v množném čísle (1936), v níž jsou autorovy vize propojeny s obrazem ženy jako symbolu krásy a dokonalosti. Nezval dokázal rozpoutat v tomto díle hlubokou imaginaci, která ho dokonce v jednom případu přivedla i k netradičnímu zpracování konkrétní bliblické předlohy. Ještě v témže roce (1936) publikuje Nezval další opus Praha s prsty deště, v němž se vyznává ze svého vztahu ke stověžatému městu, zastavuje se na jeho jednotlivých místech a pozoruje vizuální proměny, k nimž dochází třeba za večerního šera, při slunečním svitu či za deště. V Absolutnín hrobaři (1937) se pak Nezval pokusil o sblížení výtvarného a literárního projevu, jež mu umožnilo sledovat tehdejší svět vyhraněným pohledem, obohaceným o fantaskní, bizarní tvary a podoby.
Pražský chodec
Surrealisticky laděné pásmo, vydané poprvé koncem 30. let 20. století, dokumentuje originálními výrazovými prostředky autorovu lásku k Praze.
Kniha, otevřená v tomto vydání básnickou skladbou Pražský chodec ze sbírky Praha s prsty deště, se pohybuje na hranici básnické prózy a esejistiky a dává autorovi záminku vyzkoušet formální prostředky surrealismu. Tato intimní básnická zpověď vznikla vpředvečer 2. světové války, což se obráží i na novém, zjitřeném vztahu k hlavnímu městu, které svou jedinečnou atmosférou ovlivnilo celoživotní Nezvalovu tvorbu. Tímto dílem, jehož název převzal z jedné z povídek Guillauma Apollinaira, se básník také manifestačně přihlásil k tradici moderní francouzské literatury.
Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech
Literárně-historický zápis mapující okolnosti tragické smrti Konstantina Biebla, jak je zaznamenal Vítězslav Nezval a mladičká svědkyně.
Po mnoha a mnoha letech nachází teoretik umění Petr Spielmann v archivu Památníku národního písemnictví na Starých hradech dosud nepublikované a ve velkém spěchu psané poznámky Vítězslava Nezvala o smrti jeho přítele Konstantina Biebla. Jeho smrt je dodnes obestřena tajemstvím a čím dál víc se vynořují spekulace o vraždě a společensko-politickém motivu. Součástí knihy je i několik kopií dobových dokumentů.
Poetismus
Rozsáhlá antologie, mapující výhradně český umělecký směr, který vznikl a svého vrcholu dosáhl ve dvacátých letech minulého století.
Editorka Jeanette Fabian představuje poetistické hnutí jako výhradně český příspěvek, který v období mezi dvěma světovými válkami vzešel z pražského prostředí, kde nalezl základnu v umělecké skupině Devětsil. Připomíná, že právě tento směr ovlivnil tvorbu nejrůznějších druhů a žánrů, že se projevoval nejen v lyrické poezii, kterou rozšířil o grafické a obrazové básně, ale i v architektuře, filozofii, fotografii a dokonce i na divadelních prknech. Základním znakem tohoto výboru zůstává ale hlavně poezie, která byla nejvýznamnější složkou tohoto proudu. V ukázkách z první fáze poezie jsou zastoupeni například Vítězslav Nezval, Jiří Wolker, Jaroslav Seifert nebo Karel Schulz, ve druhé, deklarující manifestaci a uměleckou praxi poetismu, se navíc objevují i František Halas, Konstantin Biebl a Vilém Závada. Biebl, Halas, Seifert a Nezval přicházejí ke slovu i v závěrečném bloku, jenž je věnován vrcholům poetismu.