„Když medituješ, hledě do tváře smrti, básně se píší samy.“ Když ale vychýlené srdce usadíš nepřesně, poezie roztepe vše kolem o nebe nepravidelně. Max Ščur čte z básnické sbírky Arytmie své Ústraní.
Básník upíjí ryzí nektar fantazie a vypráví příběhy, které svou roztodivností opilují slova jinými významy.
Město dominuje novým. Nové renovuje minulost, přejmenovává ji, chrlí nová a další jména. To, co drželo balanc, je rozkopané; to, co platilo kdysi, neplatí. Ano, tati, bylo to tady. Není. Nejsi ani ty. Ale kroky si cestu do naší krajiny pamatují.
Linearita času je nevyhnutelná. Den nezastavíš. Plyne jako řeka, do které nelze vstoupit dvakrát, ale do které je možné podívat se pokaždé jinak. Román-poezie Jana Štolby čas pozastavuje vzpomínkami, nořícími se, splývajícími i ztěžka se nadechujícími v dané přítomnosti.
Za klíční kostí číhá na zlomení to křehké, lámavé. Ze sálu, kde se stáří převléká do obleků života – Eliška Kremlová.
Přirozená lyričnost Dagmar Plamperové nás přenese do mytického Walesu, kde je „jaro namíchané z podzimu“, kde se „déšť na ulicích pase v hustých vrstvách“ a kde „turisté dávají vale zbytkům barbecue“. Nahlédneme do subtilních krajin její knižní prvotiny, ve které básnířka „sází jahodníky jako protest proti dočasnosti“.
„Slova na škále světla splývala s příšeřím starých kvelbů…“ „Takový smutek, jako když dítěti uletí první balónek a ono s hlavou zakloněnou hledí do azuru…“ Vít Janota.
„Posaď se, máme čas.“ Sesuv noci před sebou hrne Tvé naléhavé mlčení, Básník svůj neznělý hlas… Nejen ze sbírky Sesuv noci čten Jan Sojka.
„Každý, kdo píše, věří v budoucnost, kde lidi budou číst.“ „Nic nebrání tomu, aby se našel skutečný svět.“ Skutečnost se nevyhýbá ani autorce Anně Beatě Háblové.
Jak čelit globální krizi s lidmi, kteří si na benzínkách vytahují trenky z míst, které se neodvážíme jen tak vyslovit? Dočkáme se někdy peněz, které by měly přijít, ale ony stále nepřichází a my „začínáme mít o ně strach, aby se jim nic nestalo“? Svěží, drsné, vtipné a velmi aktuální verše i s Karem Škrabalem.
Byly jednou jedny Jizerské hory. V nich jedna jediná půda. Na půdě křeslo a v něm básník Martin Trdla. A všude kolem Vidle do guláše. Z rukopisu chystané debutové sbírky Vidle do guláše čte Martin Trdla.
Příště to nenechat zajít tak daleko, říká název debutové sbírky Kristýny Valdez Montagové. Jaké je to „příště“? Z dalekého Phoenixu v Arizoně čte své básně Kristýna Valdez Montagová.
Krásu pojme i letitý kufr. Člověk rozloží ji pod nosem přírodě a začne o lásce vyprávět. Jestlipak básník stihne do soumraku dopovědět vše, co mu leží na srdci? Ze své druhé sbírky Vše o lásce čte Tomáš Čada.
Kdesi v zácpě ve společném autě i jízdním pruhu uvíznou On a Ona. Mají čas přemýšlet, nahlížet do plechových pevností sousedících pruhů. Mají čas neopouštět myšlenky na sebe, druhé, jiné. Nechat se spoutat emocemi, hýčkat si je do chvíle, než se pevnosti, putující ostrovy dneška, rozjedou. I o tom vypráví báseň Olgy Stehlíkové.