Vybíráme
6. 12. 2022, WEBREDAKTOR

Řeč tentokrát nebude o novináři a literárním kritikovi, popraveném za protinacistický odboj, ale o skladateli a kapelníkovi, který je mimo jiné autorem slavného cirkusového Vjezdu gladiátorů.

Shoda jmen není náhodná. Světoznámý skladatel byl novinářovým strýcem. Vydáme se po jeho pražských i mimopražských stopách. Od narození Julia Fučíka letos uplynulo 150 let. Tip! Půjčte si hudebniny nebo publikace o Juliu Fučíkovi i dechové hudbě v katalogu nebo si projděte výběr na konci článku.

Domácí opera

Rodný dům stál v místě dnešního soudu na Karlově náměstí

Dům na Karlově náměstí, ve kterém se budoucí hudebník narodil, dnes už nestojí. Na jeho místě v blízkosti novoměstské radnice vyrostl rozsáhlý justiční areál. Skladatelova matka se starala o děti a domácnost a otec živil rodinu díky své, dnes už těžko představitelné profesi pumpaře. Také způsob domácí zábavy se za víc jak 100 let zásadně změnil – Fučíkův otec doma zpíval oblíbené operní árie a malý Julius, u kterého se začal projevovat hudební talent, jej doprovázel na housle. Rodina byla chudá, a tak se po vychození základní školy ve Vladislavově ulici měl Julius vyučit rukavičkářem. Rozhodnutí jej zdrtilo.

Co že to viděl Mistr Dvořák

J. Fučík jako vojenský kapelník

Přimluvil se ale učitel, který rozpoznal talent budoucího „krále pochodů“, rodině finančně vypomohla babička a Fučík mohl nastoupit na pražskou konzervatoř. Během studií Fučík nelenil – statoval v Národním divadle za volné lístky na představení. Na konzervatoři byl J. Fučík v dobré společnosti – jeho spolužáky byli O. Nedbal, J. Suk nebo K. Hoffmann. Na učitele měl Fučík také štěstí. Kompozici ho učil sám A. Dvořák; mimochodem s mladíkovými skladatelskými pokusy byl už tenkrát spokojen. Konzervatoristovi, specializovanému na tympány a fagot, pak vyvěštil následující budoucnost: „Vidím ve vás tlustého vojenského kapelníka, který nebude nic dělati.“

Garnizóna, opera i výstaviště

Na Národopisné výstavě v r. 1895 působil J. Fučík ve výstavním orchestru

Jako absolvent konzervatoře měl Fučík možnost přihlásit se k vojenské službě na tři roky k některé z vojenských hudeb. A to také udělal – nastoupil do vojenské kapely v Kremži jako fagotista a poté do kapely ve Vídni. Následovalo angažmá v orchestru pražské německé opery, jejímž ředitelem nebyl nikdo menší než G. Mahler, a r. 1895 v orchestru Národopisné výstavy, z něhož se utvářelo jádro pozdější České filharmonie. Ve výstavním orchestru hrál J. Fučík pod K. Kovařovicem. V témže roce odchází k divadlu v Záhřebu, odtud do Sisaku a posléze přijímá místo vojenského kapelníka v Sarajevu. Diriguje, komponuje a nezapomíná na uvádění skladeb českých autorů. V soutěžích se jeho kapely umísťují na předních místech. Působí v Budapešti a Terezíně. Terezínský plukovní orchestr pod Fučíkovým vedením si oblíbili v našich lázeňských městech i v náročném Berlíně. Německé noviny psaly oslavné ódy a z jednoho koncertu vyprovodilo nadšené publikum Fučíka i jeho kapelu až na nádraží.

Král pochodů

Attila – jeden z nejznámějších Fučíkových pochodů

Jednoznačně nejslavnější Fučíkova skladba je „Vjezd gladiátorů“, neodmyslitelně spjatá s cirkusem. Málokdo ale zná jejího autora či okolnosti vzniku. Původně vojenský pochod rozdělený do tří částí symbolizuje vstup otroků odsouzených k tomu, aby zabili nebo byli zabiti, do římského amfiteátru. Stačilo, aby v roce 1901 kanadský skladatel Louis-Philippe Laurendeau dílo zrychlil a zaranžoval pro dechový orchestr, a místo chromaticky rafinovaného pochodu, jehož cílem bylo demonstrovat majestát vojenské moci i nadstandardní technické schopnosti hudebníků, vznikla ikonická cirkusová skladba.

Z dalších skladeb jmenujme alespoň následující pochody: „Florentinský“, „Attila“, „Stále vpřed“ (Sempre avanti) a „Stráž Slovanstva“ (složeno pro 5. všesokolský slet). Z valčíků pak „Dunajské pověsti“ a „Zimní bouři“. Nezůstalo ale jen u populárního žánru, který je co do počtu zkomponovaných skladeb překvapivě v menšině. Fučík měl i vážnější tvůrčí aspirace. Psal komorní skladby, sbory a písně, v nichž uplatňoval folklorní prvky národů střední Evropy, složil operetu a na sklonku života začal komponovat operu. Méně známé jsou skladby s duchovní tématikou (pochod „Boží bojovníci“, z dalších forem např. „Mše pro mužský kvartet“, „Ave Maria“ aj.).

Zpátky v rodné zemi

Skladatelův hrob na Vinohradském hřbitově

V roce 1913 se Fučík, znechucený intrikami v armádě, rozhodl odejít do civilu. Za místo působení si vybral právě Berlín, kde byl vždy dobře přijímán. Chtěl se věnovat komponování, založil si vlastní orchestr, složený z českých hudebníků, a hudební nakladatelství, které ale stačilo vydat jen jednu skladbu – píseň „Rodná zem“. Po vypuknutí světové války ale kultura skomírala, většina hudebníků narukovala, orchestr se rozpadl a Fučíka navíc začaly trápit zdravotní problémy. Na podzim r. 1916 proslulý dirigent a skladatel ve věku 44 let umírá. Fučík si přál být pohřben doma, proto byla rakev z Berlína převezena na Vinohradský hřbitov.

Dvořákova předpověď se nakonec naplnila jen ze dvou třetin. Fučík se skutečně stal vojenským kapelníkem, skutečně v dospělosti nebyl zrovna vyzáblý – ale přeci jen něco udělal. Zanechal za sebou dílo čítající přes 400 skladeb. Už přes sto let se hrají od Jižní Ameriky po Japonsko. A jak svědčí pochvalné komentáře v řadě jazyků na YouTube, s oblibou se i poslouchají. Z českých hudebních stop ve světě tak jedna patří i Juliu Fučíkovi.

Připravil: Václav Drašnar, Oddělení pragensií, odborná spolupráce Jiří Slabihoudek, Hudební oddělení.

Vybíráme z publikací a hudebnin

Mohlo by vás zajímat

Městská knihovna nabízí registrovaným čtenářům poslech z online databází. Zde si můžete vyslechnout skladby J. Fučíka např. z databáze Alexander Street.

Ilustrační obrázky: archiv Václava Drašnara, přebal not Attila – Městská knihovna, další – Wikimedia Commons.