Městská knihovna v Praze

Nevšední žena Adriena Šimotová

18. 09. 2026
6. srpna jsme si připomněli sté výročí narození Adrieny Šimotové, která patří k našim nejvýraznějším výtvarným umělkyním 20. století.

Perex: Karel Kuklík, portrét Adrieny Šimotové, 60. léta.

Její výtvarný rukopis je tak originální, že i v 21. století je rozeznatelná a zapamatovatelná stejně jako velcí umělci z minulého století Pablo Picasso, Andy Warhol či náš Jiří Kolář. Byla to silná a pevná žena, které neměla lehký život. Přesto její dílo působí podivuhodně křehce a intimně. 

Adriena Šimotová se narodila 6. srpna 1926 v česko-francouzsko-švýcarské rodině trvale usazené v Praze. V době 2. světové války studovala na dvou pražských grafických školách, v roce 1945 nastoupila na VŠUP do ateliéru Josefa Kaplického, u něhož v letech 1950 až 1953 pokračovala v postgraduálním studiu.  V roce 1953 se vdala za malíře Jiřího Johna, se kterým pak sdílela společný atelier v Bubenči. Na začátku 60. let se oficiálně ustavuje umělecká skupina UB 12, jejímiž členy se oba manželé stávají. (UB 12 bylo  volné přátelské uskupení navzájem si blízkých uměleckých osobností, které se zformovalo již  v padesátých letech.)  Ve skupině působili např. Josef Boštík,  Stanislav Kolíbal či Věra a Jiří Janouškovi. 

Lept z knihy básní Violy Fischerové Babí hodina

Lept z knihy básní Violy Fischerové Babí hodina 

Tvorba Adrieny Šimotové z konce šedesátých let je ve znamení civilních výjevů z každodenního života. Do popředí jejího zájmu se dostává lidská figura. Ať je to gesto či okamžik setkání dvou lidí, vždy se u ní projevuje zájem o všednost a obyčejnost lidských životů.  Často najdeme stejné náměty v grafice i malbě. Od konce 60. let se Adriena Šimotová pravidelně až do roku 1983 zúčastňovala Mezinárodního bienále grafiky, kde získala řadu ocenění, mimo jiné i Grand Prix z roku 1979. Postupem doby se proměňují i techniky, které používá. V polovině 70. let vyměnila Adriena štětce za nože a nůžky. Malbu na sololitu a textilní koláž nahrazuje papír, který protrhává či probodává ostrými předměty.  Za normalizace, v době všemožných zákazů, začala její díla dostávat silně existenciální charakter. Tehdy  se musela vyrovnat se ztrátou svého manžela, který zemřel v osmačtyřiceti letech. A nebyla to jediná tvrdá zkouška v jejím životě -  o dvě dekády později přišla o svého jediného syna Martina, také malíře. 

Jak přichází obraz

Pokud chceme pochopit, jakým způsobem o své tvorbě Šimotová přemýšlela a co ji inspirovalo,  doporučuji knihu rozhovorů s novinářem Karlem Hvížďalou nazvanou  Stopy Adrieny Šimotové, která vyšla poprvé v roce 2005, znovu pak  o šest let později.  Z této knihy je i následující citace.

…Jak obraz přichází ke mně? .Dalo by se říct, že si jdeme naproti. A protože již do jisté míry rekapituluji to, co se stalo, ať to výtvarně bylo šťastnější či nešťastnější období, mohu říci: Obrazy, grafiky či objekty, v kterých  jsem hodnotila nebo předváděla své myšlení nebo své konkrétní zážitky, byly nejlepší. Při tomto procesu právě došlo k setkání, na které se ptáte. Téma vždy přichází ke mně a já mu současně vycházím vstříc.  Když se opravdu protneme a mám pocit, že dílem procházím a jdu za něj dál, dá se říct, že tyto věci jsou nejsilnější. A tam, kde se u mne jednalo pouze o estetickou záležitost, byť sebelépe namalovanou a prezentovanou, tam se objevil starý nebezpečný rys českého umění: estetizace, v níž zmizí skutečné sdělení… Čím jsem osobitější, tím jsem obecnější. Když nejsem osobní, nejsem ani obecná, není se na co dívat. Jde jen o namalovaný obraz, který je prázdný, dutý.

Vedle volné tvorby Adrieny Šimotové je třeba zmínit i ilustrace ke knihám. Jsou to především básnické sbírky autorů, s jejichž tvorbou vnitřně souzněla – Vladimíra Holana, Věry Linhartové či Violy Fischerové. 

Obálka knihy Stopy Adrieny Šimotové

Obálka knihy Stopy Adrieny Šimotové

Od poloviny 80. let se pro Šimotovou stává velmi důležitý hmat. Často obaluje předměty či části lidského těla papírem. Po roce 1989 se konečně dostává umělkyně možnost vystavit u nás svou tvorbu v plné šíři. Výstav je celá řada, určitě je třeba zmínit velkou retrospektivu v roce 2001 v Národní galerii. Její dílo má ohlas i v zahraničí, ve Francii je jí v roce 1991 propůjčen Řád rytíře umění a literatury. Po úrazu v roce 2008 je upoutána na kolečkové křeslo, přesto ale tvoří dále. Umírá v 88 letech v květnu 2014. 

Obálka knihy Hlava k listování

Obálka knihy Hlava k listování

Kdo by rád nahlédl do vnitřního světa této pozoruhodné ženy, toho odkazuji na dvě její knihy. Tou první je titul Uvnitř-vně, kterou vydalo nakladatelství Trigon v roce 1994. Obsahuje krátké texty, úvahy, vzpomínky i bezprostřední záznamy pocitů vnímavé umělkyně, které Adriena doplnila svými kresbami. Tou druhou je  Hlava k listování z roku 1997 (druhé vydání je z roku 2016),  ve které najdeme její texty a básně z období let 1945-1997.  

Připravila: Jana Kozáková, Oddělení vzácných tisků.

Mohlo by vás zajímat

Z fondu Městské knihovny v Praze doporučujeme:

Fotografie Adrieny Šimotové v perexu: Karel Kuklík, portrét Adrieny Šimotové, 60. léta. Karel Kuklík, CC BY-SA 3.0 <https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0>, via Wikimedia Commons. 

Sdílet