Pracovníci Městské knihovny v Praze měli za 2. světové války povinnost vyřadit z fondů knihy, které byly Němci považovány za závadné. Cenzurní zásahy mělo na starosti zprvu Ministerstvo školství, později Ministerstvo osvěty řízené nechvalně proslulým kolaborantem Emanuelem Moravcem. O tom, které knihy byly považovány za nežádoucí, se mohli naši kolegové dočíst v pravidelně vydávaných oběžnících. Oběžníky byly rozesílány do všech knihoven na území Protektorátu a na všech bylo podrženo slovo Vertraulich , což znamená důvěrné. V Praze byla touto agendou pověřena česká policie. Naše knihovna měla štěstí - policisté, kteří nás měli na starosti, souhlasili s tím, aby byly tyto zakázané knihy uskladněny v suterénních sklepeních budovy. Tyto prostory pak nechali v březnu 1941 naši knihovníci pro jistotu zazdít. Byl ponechán jen jeden vchod, od kterého měli klíče na české policejní stanici. Knihy, které měly skončit v e stoupě na papír, tak bezpečně přežily celou válku. Z katalogu byly katalogizační lístky vyjmuty a opatřeny razítkem Vyloučeno – Ausgeschleden. K razítku bylo ještě připojeno datum.
Unikátní fotka z března 1941 - zazdívání knih
Vylučuje se ve velkém
O tom, jak to tehdy bylo se zakázanými knihami, popsal v dubnu 1946 Jaroslav Kunc v časopise Knihy a čtenáři. Tento časopis vydávala naše knihovna v letech 1937 až 1948. Od roku 1949 na něj navázal dodnes vycházející Čtenář. Co všechno muselo ihned po okupaci pryč? Byly to především knihy T.G.Masaryka a Eduarda Beneše, tiskoviny s legionářskou a sokolskou tématikou, nepřijatelní byli i svobodní zednáři a samozřejmě autoři židovského původu, dále všechna judaistická, bolševická a také lužickosrbská literatura. V září 1940 pak přišlo nařízení odstranit všechny anglické, americké a francouzské autory píšící beletrii a po napadení Sovětského svazu i ty ruské. Nemělo se to ale týkat klasiků, u kterých kdosi určil hranici padesáti let od úmrtí.
Druhý ředitel naší knihovny Jan Thon po válce odhadl, že v rozmezí let 1939-1942 byla z celkových 608 000 knih stažena z oběhu víc jak čtvrtina.
Katalogizační lístek opatřený razítkem Ausgeschleden Vyloučeno 1941. I Kašpárek vadil.
Zásahy gestapa
Jen výjimečně zasahovala v budově na Mariánském náměstí německá tajná policie – gestapo. Jaroslav Kunc uvádí tři případy, kdy se tak stalo (kráceno):
Gestapo dalo např. záhy odnést několik překladů knih presidenta Beneše do francouzštiny a angličtiny. Asi je někdo potřeboval k propagandě proti zahraničnímu odboji. Druhý případ byl provázen tragickými příznaky. To si pro všechny výtisky knihy „Ulice u rybařící kočky “autorky Jolány Földesové přišel do knihovny rozčilený gestapák s revolverem v ruce a sám se je pokoušel na regálech najít, protože nám nevěřil, že bychom mu je vydali. Měl na papírku napsanou stránku, na které je „napadán vůdce a kancléř německé říše“. Třetí zásah byl v oblasti literatury okultní. Na tu byli Němci, jakož i na spiritisty, velmi citliví. A tak si dali prostě snést do aut všechny balíky s knihami astrologickými, theosofickými, antroposofickými, mystickými, magickými, chiromantickými a vůbec okultními a odvezli celkem 1050 svazků kamsi do Berlína, údajně ke studiu.
Jak to bylo s notami
Cenzuru v hudebním oddělení, které tehdy neslo název Knihovna Bedřicha Smetany, popsal Jiří Dostál, její ředitel, ve čtrnáctém čísle časopisu Knihy a čtenáři roku 1946 (kráceno):
Vyřazování not a hudebnin přišlo v naší knihovně na řadu o něco později, a to proto, že knížky byly považovány za nebezpečnější a škodlivější než noty. Ještě než přišla první nařízení, pracovníci zabalili vzácná a luxusní vydání do balíků a uschovali je v jedné nenápadné místnůstce v budově. A pak přišlo první nařízení: židovští autoři ven! Benevolentní český úředník, který měl dohlížet na vykonávání německých nařízení, zařídil, že zabavené tiskoviny nebyly odvezeny, ale uloženy do zapečetěných balíků, které zůstaly v budově. Když bylo napadeno Rusko, museli být vyloučeni ruští autoři s výjimkou klasiků. Později přišlo nařízení vyřadit podle jmenného seznamu všechny Francouze, Angličany, Belgičany a Severoameričany. Tuto práci se rozhodli knihovníci odložit z kapacitních důvodů. Noty ale raději nepůjčovali.
Práce s katalogem
A nebyly to jen „vyloučené“ knihy, které v úkrytech Ústřední knihovny úspěšně přečkaly těžkou dobu druhé světové války. Ve sklepeních byla schována i celá soukromá knihovna prof. Zdeňka Nejedlého, archív spisovatele a dramatika Františka Langra, knihovna malostranského Sokola, archívy Literárně-historické společnosti a časopisu Slavie, knihy seminářů pro slovanskou filologii a lužickosrbskou literaturu Filozofické fakulty Karlovy univerzity, a dokonce hudební nástroje 28. pluku čs. Armády.
Po osvobození čekala naše kolegy radostná práce – vynášení pečlivě zabalených balíků a zařazování knih na regály do depozitářů. Katalogizační lístky se opět vrátily do katalogu v půjčovně. A čtenáři si po letech opět mohli půjčit např. Hemingwaye nebo zahrát svého oblíbeného Debussyho. Skutečnost, že se vše pečlivě schované navrátilo zpět, jen dokazuje fakt, že si zasvěcené knihovníci a čeští policisté, kteří zde hráli velkou roli, vzájemně důvěřovali. Možná, že se i báli, ale přesvědčení o tom, že dělají správnou věc, nakonec převážilo nad pochybnostmi.
Paradoxem doby je, že některé knihy ukryté za války před Němci, se dostaly po Únoru 1948 znovu na index. Na katalogizačních lístcích u nich najdeme další razítko Vyloučeno 1948. Ale to už je jiná kapitola našich dějin.
Připravila Jana Kozáková, Oddělení vzácných tisků.
Mohlo by vás zajímat
Pražská muzejní noc proběhne 13. 6. 2026 v Ústřední knihovně a bude ve znamení „knihovny za zrcadlem“. Její součástí také bude expozice z
Oddělení vzácných tisků - Unikáty, které jinde nenajdete. Co vás čeká? Uvidíte knihy, které byly za druhé světové války pečlivě ukryty před
Němci, aby neskončily ve stoupě. Např. Masarykovy spisy, legionářskou literaturu, knihy vydávané našimi Sokoly, ale i tituly zabývající se
svobodnými zednáři nebo spisovatelů židovského původu.
Pražská muzejní noc: knihovna za zrcadlem