Oficiální život spisovatele nemá dlouhého trvání. Po srpnové invazi roku 1968 a po nástupu normalizace sice ještě roku 1970 vyjdou Ostře sledované vlaky, ovšem výbor z Hrabalovy rané tvorby Poupata (Mladá fronta, 1970) zamíří namísto do knihkupectví do sběren starého papíru. Stejný osud téhož roku potká také výbor z Hrabalových rozhovorů a esejů Domácí úkoly. Idylická novela Postřižiny byla připravována k vydání roku 1971. Vyšla až po autorově nucené odmlce roku 1976. Bohumil Hrabal se totiž na dobu pěti let (1970–1975) stává „spisovatelem v likvidaci“. V sedmdesátých letech přitom napíše svá nejvýznamnější díla, jmenujme alespoň novelu Obsluhoval jsem anglického krále a Hlučnou samotu.

První polovina sedmdesátých let představuje též kvalitativní předěl v Hrabalově tvorbě: důrazem na její filozofické zakotvení, ale také v inklinaci k metafyzice, k níž se přiznává v jednom z dopisů svému příteli Maryskovi.

V loňském roce (2023) objevil profesor teologie a religionistiky Pavel Hošek autentické nahrávky Bohumila Hrabala z adventních setkání na evangelické faře v Libici nad Cidlinou z let 1981–1985 (přednášky tehdy nahrával a pro budoucnost zachoval dr. ing. Jiří Hofman). Také tyto nově objevené nahrávky posilují potřebu změny pohledu na Hrabalovo dílo (například o svých prvně vydaných povídkách mluví Hrabal jako o nevážných a spíše legračních atp.).

Z první poloviny osmdesátých let za pozornost stojí Hrabalova dosud spíše přehlížená novela z roku 1983 s matoucím názvem Autíčko. Tu jako by Hrabal vepsal na rub svého falešně idylického soužití s kočkami, zároveň ji cíleně namířil proti obrazu svého spisovatelství jako svého druhu „krále českých komiků“. Přednáška bude věnována těmto i dalším aspektům Hrabalovy tvorby a života.