Vybíráme pro vás
19. 5. 2020, WEBREDAKTOR

Městská knihovna v Praze a nakladatelství Cattacan uvádí audioknihu Michaely Krýslové Mami, típni to! Čte herec Filip Cíl.

Nová audiokniha a soutěž pro malé i velké

Už je to tutovka! Osmiletá Pepina Karásková se konečně dočká sourozence. Na takovou událost se musí připravit, a tak si pročítá knížku o tom, jak děti přicházejí na svět. Když zjistí, že maminka by neměla kouřit, aby miminku neublížila, poněkud se vyděsí. Cože??? A máma si klidně kouří, jako by se nechumelilo!

Audioknihu čte Filip Cíl a celou ji poslouchejte na Soundcloudu knihovny. Tip! Soutěžte s Pepinou do 20. června 2020 o prima ceny – knížky a placky. Soutěžit můžete na http://web2.mlp.cz/soutez/.

Knížku Mami, típni to! vydalo nakladatelství Cattacan, objednat si ji můžete např. v knihkupecké síti Luxor. A pro podpis si můžete přijít za Míšou a Janou do Městské knihovny v Praze, do pobočky Korunní.

Mohlo by vás zajímat

S autorkou a ilustrátorkou nejen o Pepině Karáskové

Kniha Mami, típni to! je prvním titulem série o trampotách Pepiny Karáskové Já se z toho picnu, jejíž autorkou je Michaela Krýslová. Knížku nápaditě ilustrovala Jana Chroustová. Míša a Jana jsou knihovnice – pracují v Městské knihovně v Praze na pobočce Korunní. Připravila jsem si pro ně pár otázek, ale protože v těchto dnech není radno scházet se osobně, poslala jsem jim je e-mailem. (Pozn. rozhovor se uskutečnil v dubnu 2020.)

Míša: Jéé, podívej, tady jsme dostaly nějaké otázky.
Jana: A z čeho? Já nic neumím. Doufám, že to není na známky. A my se teď taky musíme doma učit, i když jsme dávno ze školy venku?
Míša: Ale ne. To jsou otázky od Radky Eismannové. Chce s námi udělat rozhovor. Jana: Jo tááák. No to se mi ulevilo. Tak ukaž, co píše.

Jak to všechno začalo? Kdy k vám přišla Pepina poprvé? Vzpomenete si, jak se zrodil nápad?

Míša: To si pamatuju úplně přesně. Před pár lety vešla do dětského oddělení pobočky Korunní maminka s malou holčičkou. Maminka se posadila na pohovku a holčička se vrhla k houpacímu koni. Nějakou dobu se houpala a pak mi oznámila, že maminka odešla. Snažila jsem se ji uklidnit, že maminka si nejspíš jen potřebovala odskočit a hned se vrátí, ale holčička zavrtěla hlavou: „Já myslím, že šla kouřit. Ona je totiž těhotná a tajně kouří.“ A podívala se na mě tak nešťastně a vyčítavě, že jsem vůbec nevěděla, co jí na to mám říct.
Jana: Ale pak jsi o tom pořád přemýšlela a napadlo tě, že kouření rodičů možná trápí víc dětí a že by to mohl být dobrý námět na knížku.
Míša: Správně. A co tam máme dál?

Míšo, již více než dvacet let překládáte z angličtiny knihy pro děti a dospívající dívky. Byl to první, hodně dlouhý krok k vaší vlastní tvorbě?

Jana: Vidíš, tohle by mě taky zajímalo. To tě za celou tu dobu nenapadlo, že bys mohla napsat knížku sama? Až teď?
Míša: Napadlo, jenže jsem si na to netroufla. Já jsem už od dětství měla v plánu, že až budu velká, tak napíšu knížku. Ale pořád se mi zdálo, že ještě nejsem dost velká.
Jana: Aha, takže ti konečně došlo, že už dál neporosteš. A pomohla ti nějak ta léta překládání?
Míša: Určitě. Já totiž měla skvělou redaktorku, Melitu Denkovou, která taky sama píše a hodně mě toho naučila. Navíc jsem při překládání anglických humoristických sérií pro děti poznala, jak se dá psát živě, s lehkostí a nadhledem, prostě tak, že čtenář má pocit, jako by se s postavami kamarádil. Ale to samozřejmě nestačilo, takže než jsem se pustila do vlastní tvorby, nakoupila jsem si celý štos knih o tom, jak psát pro děti, a všechny si je prostudovala. Mimochodem k tomu se mi taky hodila angličtina, protože zatímco u nás moc knížek zabývajících se přímo psaním pro děti nevychází, v angličtině je toho naopak tolik, že člověk neví, co si vybrat dřív.
Jana: A pak už ses konečně vrhla do práce?
Míša: Skoro. Už jsem sice byla odhodlaná zasednout k počítači, ale zase jsem nevěděla o čem psát. A právě v tu chvíli se objevila holčička s maminkou kuřačkou…

Svůj první příběh o Pepině jste vydala v nakladatelství Cattacan v roce 2019. Jak těžké je pro začínající autorku najít pro svou prvotinu nakladatele?

Míša: Snadné to rozhodně není. Nakladatelé přece jen potřebují, aby se knihy dobře prodávaly, a vydat prvotinu zcela neznámého autora je pro ně velké riziko. Já sama jsem ovšem měla víc štěstí než rozumu. Rukopis jsem postupně nabídla několika nakladatelstvím a asi po roce marného snažení najednou přišla kolegyně Liduška Rýparová s tím, že její tatínek – Vladislav Dudák, šéfredaktor nakladatelství Cattacan – by se chtěl na můj rukopis podívat. Tak jsem mu ho poslala, jemu i paní nakladatelce Stáně Findejsové se líbil a do týdne jsme si plácli. A navíc Vláďa od Lidušky věděl, že Jana maluje, a nabídl jí, jestli by nechtěla knížku ilustrovat. Takže nakonec jsem strašně ráda, že žádné z oslovených nakladatelství neprojevilo o Pepinu zájem, protože to všechno dopadlo mnohem líp, než jsem si vůbec dokázala představit.
Jana: Mně to taky připadá jako zázrak. Hlavně je úžasné, jak se to všechno upeklo u nás na Korunní. A peče se dál.

Zpracováváte ve svých příbězích témata, která vám v literatuře pro děti chybí?

Míša: Vlastně ano, ale není to tak, že bych hledala chybějící témata a zpracovávala je. Spíš mě nejdřív napadne téma a teprve pak se začnu pídit, jestli už na tohle téma někdo něco nenapsal – a obvykle toho moc nenajdu. Například pokud je v dětské beletrii řeč o kouření, tak většinou parta kluků zkouší tajně kouřit a udělá se jim špatně. Ale příběh pro děti o tom, proč lidé nedokážou s kouřením přestat, i když dobře vědí, jak tím sami sobě ubližují – a často i svým nejbližším – jsem nikde neobjevila.

K druhému dílu série, který jste nazvala Čuně, seber to!, vás možná inspiroval váš kokršpaněl Dominik a pejskařská „kultura“ u nás…

Míša: Mě inspiroval hlavně chodník v naší ulici.

A před časem jste dopsala již třetí díl. S čím si bude muset Pepina a její kamarádi poradit tentokrát?

Míša: Třetí díl se bude jmenovat Hele, řekni to!, ale já toho nechci moc prozrazovat. U téhle knížky mi šlo především o to, aby děti po jejím přečtení věděly, že i když se odmalička učí, že dospělé musí poslouchat, tak ve skutečnosti by je neměly poslouchat úplně vždycky a za každou cenu. Pokud se k nim nějaký dospělý chová tak, že je to uvádí do rozpaků, případně je nabádá k něčemu, co v nich vyvolává nepříjemné pocity nebo strach, tak mají právo odmítnout. A hlavně by o tom měly říct rodičům nebo někomu jinému, komu důvěřují. Protože když to řeknou, tak tím ochrání nejen sebe, ale taky ostatní děti.
Jana: A já bych ještě dodala, že Míša i takhle závažné téma dokázala pojmout s humorem, takže děti se při čtení nasmějí stejně jako u prvních dvou knížek. Míša: Já myslím, že se nasmějí hlavně nad těmi tvými obrázky. A vidíš, hned další otázka se týká ilustrací.

Jano, vy jste doprovodila Míšiny knížky ilustracemi. Vyzařuje z nich radost stejně jako z vašich obrazů. Mě osobně zcela dostalo ztvárnění modrého bělouše. Jak obrázky vznikaly?

Jana: Já chci hlavně říct, že s Míšou se na knížkách báječně spolupracuje a že si spolu při tvorbě užijeme spoustu legrace. A jestli někoho opravdu zajímá, jak obrázky vznikají, tak já si nejdřív přečtu Míšinu knížku a některé ilustrace už vidím hned. Mám je úplně jasně před očima a udělám si poznámečky. Pak se s Míšou sejdeme, procházíme postupně všechny kapitoly a nad každou se domluvíme, co budu malovat. A zajímavé je, že zatímco já si nic nepředkresluju a jenom si dělám poznámky, tak Míša mi své představy občas nakreslí, jen tak lehkou tužkou. A někdy mi je i předvede – třeba jaký má mít postava výraz v obličeji nebo v jaké má být pozici. Pak obrázky namaluju, pošlu je Míše a ona mi k nim řekne své postřehy. Občas mě taky upozorní, že obrázek nesouhlasí s textem. Pořád dokola mi opakuje: „Než začneš malovat, tak si to přečti.“ Což já si to přečtu, ale v zápalu malování to zase zapomenu. Ale nakonec to vždycky nějak doladíme, buď obrázek přemaluju, anebo Míša upraví text.

Obě jste prošly řadou zaměstnání a nyní jste knihovnicemi Městské knihovny v Praze. Co vy samy nejraději čtete?

Míša: Já mám takové podezření, že asi stárnu opačným směrem, protože poslední dobou čtu nejradši ze všeho obrázkové knížky pro malé děti.
Jana: Quentina Blakea, viď?
Míša: Jasně. Quentin Blake je u nás známý hlavně jako ilustrátor knížek Roalda Dahla, ale on sám napsal a ilustroval i spoustu vlastních, naprosto geniálních obrázkových knížek. V češtině ještě žádná z nich nevyšla, ale na Korunní máme celkem bohatou nabídku dětských knížek v angličtině a vedle Quentina Blakea se tu najdou i další skvělí autoři a ilustrátoři – třeba Mo Willems, Michael Rosen nebo Emily Gravett.
Jana: A taky Pat Hutchins, Emily Hughes, Raymond Briggs… prostě se máme pořád čím kochat.
Míša: A neprozradíme teda, co máme za lubem?
Jana: Tak jo. My bychom totiž chtěly společně vytvořit obrázkovou knížku.
Míša: Ale nemyslete si, že já jsem líná psát a chci všechnu práci hodit na Janu. Napsat opravdu dobrou obrázkovou knížku je mnohem těžší než napsat knížku pro větší děti.
Jana: Jde o to, že předškolní děti chtějí své oblíbené knížky číst pořád dokola. Jenomže samy ještě číst neumějí, takže jim je obvykle předčítají rodiče, babičky a dědečkové nebo starší sourozenci. A proto by obrázková knížka měla být tak úžasná, aby toho, kdo ji malému dítěti musí číst, pořád bavila, i když už ji čte po sto padesáté.
Míša: Takže jsme si nakoupily štos knížek o tom, jak psát a ilustrovat obrázkové knížky, a pilně studujeme.
Jana: My teda ještě vůbec netušíme, o čem ta naše obrázková knížka bude, máme jen jakousi představu, jak by se měl člověk cítit, až ji dočte.
Míša: Ale to prozatím stačí. Až budeme připravené, tak on se nějaký nápad objeví – stejně jako se objevila Pepina.
Jana: Aspoň doufáme.

Pořádáte autorská čtení? Na co se mohou vaši čtenáři v nejbližší době těšit?

Míša: V knihovně Korunní pořádáme besedy pro školy o knížce Mami, típni to! Teď jsme je samozřejmě musely zrušit, ale jakmile to bude možné, hned je zase obnovíme.
Jana: V loňském roce jsme ke knížce Mami, típni to! připravily také soutěž, při které děti hledaly zábavné úkoly poschovávané po knihovně. S bibliobusem Oskarem jsme vyrazily i na Ratolest Fest a Knihex, kde se děti s Pepinou a jejími kamarády hezky vyřádily. Letos máme nachystanou soutěž ke knížce Čuně, seber to! a už se nemůžeme dočkat, až to s našimi čtenáři zase pěkně roztočíme.
Míša: A pokud všechno dobře dopadne, tak na podzim se čtenáři mohou těšit na třetí knížku ze série Já se z toho picnu s názvem Hele, řekni to!
Jana: Tohle byla asi poslední otázka, ne?
Míša: No jo, nic dalšího tu nevidím.
Jana: Jů a hele! Tady je rozhovor s Filipem Cílem.
Míša: S tím hercem, co načetl Pepinu? Jéé, to jsem zvědavá, co bude říkat.
Jana: Já taky. Tak na to hned mrkneme.
Míša: Jasně. Jde se na věc.

Rozhovor s hercem Filipem Cílem

Herec Filip Cíl natáčel v Městské knihovně v Praze audioknihu Michaely Krýslové Mami, típni to!, kterou mohou poslouchat děti i se svými rodiči, ve třídě se svými kamarády i učiteli… Poslouchejte na https://soundcloud.com/knihovna/sets/mami-tipni-to.
A při té příležitosti jsme si s Filipem povídali.

Hrajete na housle, violu, píšťaly…, hudba má ve vašem životě důležité místo, máte blízký vztah k folkloru. Kdy to všechno začalo?

Na flétnu jsem hrál od čtyř let a od malička jsem tancoval moravský folklor. Máma počítala s tím, že si pak vyberu třeba klarinet, který má blízký vztah k flétně. Ale já jsem se zbláznil a řekl jsem, že chci být primáš cimbálové muziky, a začal jsem chodit na housle. Vlastně až dost pozdě – v osmi letech. Ze začátku mi to moc nešlo, naši sousedi v paneláku na Petřinách by vám mohli vyprávět… Ale hraju na ně dodnes, a od houslí už je to krůček k viole, ke kontrabasu, na které teď taky hraju. Jak to má struny, tak už se to dá odvodit…

Váš repertoár je velmi bohatý, hrajete v televizních filmech a seriálech, pohádkách a divadelních hrách…

Bohužel jsem nedostudoval konzervatoř, nejdřív státní a pak ani tu mezinárodní, protože jsem měl nějaké nabídky práce a byl jsem trochu lajdák na omlouvání vyučovacího hodin, které jsem díky natáčení samozřejmě zameškal. Po škole jsem měl takových asi pět let, kdy jsem točil hodně seriálů, filmů, pohádek. Pan Hynek Bočan mě vzal do Zdivočelé země a pak Jirka Strach na jednu pohádku. Měl jsem to štěstí, že mne pak obsadil do dalších svých projektů – ať to byla pohádka nebo filmy. A už se to na sebe navazovalo…

A přes hudbu jste se dostal i do Divadla v Dlouhé?

Myslím, že to mělo svoji váhu, protože jsem poměrně flexibilní, co se týká strunných nástrojů – činohra spojená s troškou hudby, to je úplně parádní.

V roce 2014 jsem se dozvěděl o konkurzu do Divadla v Dlouhé. Ten jsem zvládl a pro změnu se začaly na sebe nalepovat divadelní nabídky. Teď mám na repertoáru deset představení a na obzoru jsou dvě další.

V Dlouhé bylo vaším prvním představením Mnoho povyku pro nic?

Ano, přesně tak. I když předtím jsem ještě asi rok hostoval v amatérském divadle TotO v představení Srdcerváč od Borise Viana. Tam nás bylo asi dvanáct a hráli jsme v Rock Café pro čtyři platící diváky. A jakou jsme z toho měli radost… Ale pak tedy Mnoho povyku pro nic v Dlouhé. To bylo první moje profesionální divadlo, do kterého mě obsadila režisérka Hanka Burešová. Dodnes se docela divím, že mi svěřila poměrně důležitou roli Boracia. To představení hrajeme už šest let a shodou okolností mělo mít derniéru teď v květnu, ale díky téhle legrační době, kdy se všechno ruší a nikdo nehraje, tak se to posouvá. Snad si to ještě zahrajeme v září, říjnu a derniéra bude pravděpodobně v listopadu… A to já určitě ořvu, protože to byla moje první divadelní hra, a navíc takhle krásné velké představení.

Zahrál jste si i velmi svéráznou postavu v představení 407 gramů z Bohumila Hrabala…

To je zas taková úplně jiná hra, Mirek Hanuš s Honzou Bornou a jejich, nemyslím to nijak zle, ne tak komisní režie, více rozvolněně, trošku lidově, protože Hrabal si takovéto zacházení zaslouží. Vyprávění, pábitelství, to nejsou ve své podstatě divadelní monology, to je opravdické vyprávění životních příběhů. A je to i taková zkouška diváka, jestli dokáže ještě poslouchat vyprávění druhých lidí.

V Divadle v Řeznické hrajete výrazné postavy aktuálně ve dvou představeních. Nemůžeme nezmínit Ve smyčce. Nyní jsme natáčeli Mami, típni to! a právě představení Ve smyčce se odehrává v nahrávacím studiu…

Já jsem byl „ve smyčce“ kolikrát i na Mami, típni to! (smích) Prostě nějaké slovo mi tam nešlo do pusy…

Jen jsem si zvykl na velké divadlo a najednou jsem díky Mirkovi Táborskému dostal roli v divadle pro osmdesát lidí, kde první řadu máte na tři kroky. Hry v Řeznické jsou založené hlavně na textu, na dialogu. Hrajeme hodinu a půl ve dvou s Mirkem Táborským představení Odvolání. Mirek Řeznickou hezky nazývá hereckou laboratoří. On je zlatíčko, naštěstí se o mě postaral dobře a dnes si ho dovoluji nazvat svým mentorem. To byla velká výzva… Na to navázala další hra, která se jmenovala Útěky, a já si začal na Řeznickou zvykat.

Představení Ve smyčce to byla opravdu zkouška ohněm. Jedná se o ilustraci dialogu, ve kterém Tallulah zdánlivě neposlouchá a nerespektuje svého kolegu. Vlastně to vypadá, že je celou dobu úplně mimo, přitom na konci se dozvíme, že vnímá velmi dobře, že už si prostě jenom hraje s lidmi.

Já se přiznám, že jsem Tallulah Bankheadovou do zhlédnutí téhle hry neznala, ale i to mi na Řeznické přijde sympatické, že přináší hry o ne úplně všeobecně známých osobnostech…

To si myslím, že je i zásluha Yvetty Srbové, která umí objevovat i zašité texty, má talent vytáhnout hru pro dva tři lidi a zjistit více o jejich osudech, vývoji v čase a návaznosti v životních etapách.

Řeznická mi umožnila se na divadlo podívat trošku jinou optikou a ta první řada, ta je tak blízko. Na to jsem si zvykl asi až po půl roce. Pak mě to začalo teprve bavit. Ale bylo to fakt těžký, to musím uznat.

Hrajete také se Simonou Stašovou v Drobečkách z perníku…

To byla taky náhoda. Léto, půlka července, telefon, Simona Stašová. Co děláš pozítří? Vysvětlila mi, že hledá záskok za Vojtu Záveského, který tam hrál malou roli poslíčka a měl možnost jet myslím do Ameriky, ale jen pod podmínkou, že se najde záskok. A Simoně Stašové mě doporučila Jiřina Bohdalová, se kterou jsme točili Ach, ty vraždy! Takže od té doby, i díky takovéto náhodě, mi pak dávali ještě pár představení. A teď to je tak, že v tomto představení ještě alternuji roli Lua…. Se Simonou Stašovou hraju pod agenturou Harlekýn ještě Skleněný zvěřinec, kde se budu od září také alternovat ve dvou rolích.

A nějaké role, které byste si chtěl zahrát?

Mám takové dva sny. První, ten mám už od konzervatoře, role Merkucia. To je moje nejoblíbenější postava ze všech Shakespearovských her. Mladý nádherný kluk, který nastavoval Romeovi zrcadlo a byl ochoten rvát se na krev za pravdu, a to je mi hodně sympatické. Takže já bych si chtěl zahrát Merkucia… To by byla pecka.

A pak by mě bavilo hrát podobnou roli jako Tallulah Bankheadová, NĚKOHO, doopravdy někoho, je mi jedno, jestli to bude spisovatel, herec, dramatik, slavný malíř, a podle toho nějaká divadelní hra nebo film. Baví mě analyzovat životní cesty, hodně mě baví memoáry, neříkám, že čtu jenom to, ale mám období, kdy ležím v životopisech různých zatracených herců a spisovatelů, jako třeba Charles Bukowski nebo Henri Toulouse-Lautrec.

Když už jsme u toho, tak jak moc si připouštíte role k tělu?

Já s tím měl problém, a to jsem nehrál světově známou postavu, právě ve zmíněném Odvolání. To je kluk, který přijde do katolického semináře a vlastně má ve všem pravdu… ale prostě vidí před sebou toho faráře, který pije víno a vždycky, když má kázání, tak je to trochu jako teleshopping. Dostanou se opravdu do takového brutálního střetu, kdy oba mají pravdu, a otázka je, kde je ta míra. A to je role, kdy jsem si uvědomil, že kdybychom ještě chvilku zkoušeli a nebyla premiéra, tak mám obrovský problém. Mark Dolson, jak se postava jmenuje, tak to jsem byl já před šesti lety… Úplně to samé.

Takže ano, mám takovou roli a je to těžké. Ale už s tím umím pracovat.

Moderujete televizní pořady pro děti Kouzelnou školku a Studio kamarád, kde měníte hlasy a děláte různé skopičiny. Jak o nich začnete mluvit, vidím na vás, že do vás vletí příval energie…

Jasně, to je super. A byť je to v uvozovkách „JEN“ pro děti, tak mě to hodně baví. Zpíváme tam písničky a s mým kolegou Tomášem Kůgelem si ze sebe děláme legraci. Zároveň je dobré vědět, že za sebou máte štáb, který vám hodně věří. Pak je to skvělá práce.

Taky když jsem se od kolegů dozvěděla, že byste knížku Mami, típni to! měl natočit vy, tak jsem byla úplně v klidu.

To mě těší.

Navíc teď učím malé děti na housle a jsem ve folklorním souboru Rosénka, který vede moje máma, a já jí korepetuji. Hraju na housle, dělám muziku, pomáhám jí – občas i děti vedu. Sám jsem v tom souboru vyrůstal a teď tam chodí děti nové a mně to přijde vlastně přirozené. Děti si dřív hrály, běhaly po louce, z toho je odvozený tanec, přeskakovaly ohradu, utíkaly před psem, pak na to vymyslely říkanku.

To je taky průprava na Mami, típni to! V Rosénce slyším a vidím prototypy postav z této knížky. Ať už je to Matěj Drmla, ať už je to Standa, který je zase trošku frajírek. A pak ta Pepina, není protivná a přemoudřelá, jak jsem se bál, ale, a to mě překvapilo nejvíc, ohromně zábavná. Taky jsem byl dítě a strašně jsem zlobil, a vím, co jsem zkoušel na mámu, na učitele na základce, něco mi prošlo, a když mi to prošlo, tak to zkusím znovu, že jo?…

Bylo to pro vás první nahrávání audioknihy? Rozhlasové hry… to by vás lákalo? Nebo jste raději spojen s obrazem?

Abych odpověděl na první část otázky, tak ano, tohle bylo moje první namlouvání knížky. Dřív jsem si namlouval pohádky, které jsem si vybíral, a poslouchal jsem svůj hlas, což nesnáším, ale dělám to, protože ty chyby musím na sobě objevit. Ale vlastně tohle je první oficiální práce opravdu s panem zvukařem, opravdu knížka. Byť tenká, ale pro mě to je knížka. A myslím si, že audio je další herecká disciplína, kterou bych moc rád zkusil.

Připravuji se úplně stejně, jako bych se připravoval na divadelní hru nebo na filmovou roli – v tomto případě charaktery dětí i těch rodičů. Mám rád komplexní přípravu. A doufám, že téhle práce bude víc…

Koneckonců jste v blízkém kontaktu s Mirkem Táborským, který v téhle disciplíně exceluje…

Nejen v této disciplíně (usmívá se) …ale i s Jitkou Ježkovou. Když jsem se s ní potkal na první společné práci, tak si říkám, vždyť ten hlas já znám. Ta je taky skvělá.

Co vy sám čtete?

Teď čtu Trpaslíky od Markuse Heitze, už podruhé celou tu řadu.

Snažím se všechno nasávat jako houba. Fantasy, memoáry, romány, poezii… Dokonce jsem si koupil Daniellu Steel, protože ji všichni chválili. Snažím se dostat nějak komplexně ke všem knížkám. Ale pak si rád přečtu Fanteho, Kerouaca …

Mám oblíbenou knížku. Byla i první knížkou, kterou jsem hodnotil na Databázi knih, jmenuje se Umění závodit v dešti od Gartha Steina.

Nemám rád rozečtené dvě knížky. Stalo se mi to jen dvakrát. Když jsem četl Idiota, musel jsem přečíst něco mezitím, abych se zase cítil jako člověk. A Dona Quijota. To byly jediné dvě knížky, které jsem musel prokládat. Jo a taky Nerudovy Malostranské povídky. Takže třikrát.

A jediná knížka, kterou jsem nedočetl, byl Svatý na mostě, ale to bylo na základní škole.

Čtením tedy trávíte hodně času?

Máma si ze mě dělá srandu, protože mám takový zlozvyk, že mám knížku s sebou vždycky, i když vím, že na čtení nemám čas. Ale máma byla úplně stejná. Brala si knížku i k obědu a její máma mohla zešílet. V tomhle jsme stejní. (směje se) Kámoš mi před třemi lety vyrobil knihovnu z mahagonových palet. Normálně je rozsekal, naměřil a udělal mi takovou krásnou rohovou knihovnu, která je samozřejmě narvaná k prasknutí. Tenkrát jsme se slečnou neměli na čem jíst, ale já měl mahagonovou knihovnu.

Raději máte tedy svoje knížky?

Já jsem vám to nechtěl říct, to je dobrá otázka. (smích) Já jsem samozřejmě chodil do knihovny, ale přestal jsem knihovny mít rád, protože tu knížku musím vrátit. A já chci, aby ta knížka byla moje, mít tu možnost si na ni sáhnout a otevřít si myšlenku… Já si dělám poznámky z knížek do bloků a ta nemožnost si otevřít knížku, kterou já zrovna teď chci, nebo encyklopedii, tak z té bych se asi zbláznil.

V tom případě tu mám druhý díl z řady Já se z toho picnu – Čuně, seber to!, který bude jenom váš…

Jé, děkuju mockrát. Já se na to strašně těším.

Děkuji za rozhovor i audio o Pepině a přeji vám krásné dny.