Vybíráme pro vás
6. 9. 2021, WEBREDAKTOR

Vzácné tisky připomínají dílo českého básníka, prozaika a dramatika Julia Zeyera.

V roce 2021 si připomínáme 180. výročí narození a 120. výročí úmrtí jedné z nejvýznamnějších osobností české literatury 2. poloviny 19. století – básníka, prozaika a dramatika Julia Zeyera. I když je v dnešní době jeho tvorba poněkud pozapomenuta, Zeyerův přínos české literatuře a kultuře je nepřehlédnutelný.

Pozapomenutý ale nepřehlédnutelný Zeyer

Julius Zeyer se narodil v Praze 26. dubna 1841. Ačkoli je dnes právem řazen mezi nejvýznamnější české autory své doby, jeho rodným jazykem byla němčina – jeho otcem byl tesař, původem z Alsaska, matka pocházela z pražské německé, původně židovské rodiny, konvertující ke katolicismu. Syn se vydal ve šlépějích svého otce – vyučil se tesařem ve Vídni, posléze nastoupil na reálku a v letech 1859–1861 pokračoval ve studiu architektury na České technice. Určující pro jeho další směrování byla zkušenost z cest po západní Evropě (Německo, Francie, Švýcarsko) v 60. letech 19. století. V této době se začíná orientovat na literaturu, filozofii a mytologii. Po návratu z cest se zapsal na filozofickou fakultu, kde navštěvoval přednášky z filozofie, filologie, starověkých kultur a estetiky. Přitom se nadšeně věnoval i studiu jazyků – kromě svých dvou přirozených jazyků (němčiny a češtiny) se díky svému talentu naučil anglicky, francouzsky, italsky, španělsky a rusky (tyto jazyky ovládal zcela plynule) a mimo to projevoval zájem o základy hebrejštiny, sanskrtu či koptštiny. V jeho studiu i v počátcích jeho literární činnosti jej výrazně, a to i finančně, podporovala jeho matka.

Dílo Julia Zeyera

Literárně činný byl Zeyer od 70. let 19. století. Tehdy začal publikovat svá díla v časopisu Lumír, obvykle ještě předtím, než byla vydána knižně. Známým autorem se stal díky historicko-fantastickému románu Ondřej Černyšev (1876), odehrávajícím se v carském Rusku 18. století. Poté se ve své tvorbě obrátil k tematice mytologie, okultismu a k magii. V tomto období patří mezi jeho díla básnická skladba Olgerd Gejštor – hrdinský epos ve verších, soubor povídek Maeldunova výprava nebo Kronika o svatém Brandanu, inspirovaná osobností svatého Patrika. Původně středověkou tematiku pak Zeyer zpracoval v díle Román o věrném přátelství Amise a Amila (1880, již v roce 1877 vydáno v „Lumíru“). Zde jde o zpracování starofrancouzského eposu z 12. století, jehož hrdinové jsou prototypem skutečné mužnosti a ušlechtilosti. V roce 1891 poprvé vyšel román Jan Maria Plojhar, Zeyerovo nejvýznamnější prozaické dílo s autobiografickými prvky, odpovídající autorovým životním pocitům na počátku 90. let 19. století.

Julius Zeyer rád a často cestoval a zážitky z cest využíval jako inspirační zdroje svého díla. Procestoval celou řadu zemí, a to nejen evropských, ale i vzdálených (Japonsko, Indie, Tunisko). Vždy se zajímal o kulturu navštívené země a snažil se pochopit cizokrajnou vzdělanost a estetičnost. Mezi díla, která vznikla tímto způsobem, patří „japonský román“ Gompači a Komurasaki a soubor povídek na indické téma Kunálovy oči. Převyprávění staroislandských ság a legend najdeme v knize V soumraku bohů.

Součástí Zeyerovy tvorby jsou i dramatická díla, podobající se rozsáhlým lyrickoepickým básním, často zpracovávajícím české legendy a témata spojená s dějinami českého národa. Většina z nich (Sulamit, Neklan, Libušin hněv) je pro současné divadelní provedení naprosto nevhodná. Jedinou jeho všeobecně známější a dodnes živou divadelní hrou je pohádkově-poetické drama Radúz a Mahulena z roku 1896 (premiéra o dva roky později na Národním divadle). Zeyerovou dramatickou tvorbou se s oblibou inspirovali hudebníci a skladatelé – Leoš Janáček ve své opeře Šárka, Otakar Ostrčil zkomponoval operu na základě libreta podle povídky Kunálovy oči, Josef Suk složil nejen scénickou hudbu na motivy Radúze a Mahuleny, ale i dramatickou legendu Pod jabloní.

Zeyer jihočech

V pozdějším věku se Zeyer zamiloval do krajiny jižních Čech a na mnoho let se jeho domovem stalo město Vodňany, kam poprvé přijel v roce 1886 na pozvání svého přítele – spisovatele Františka Heritese (1851–1929). V letech 1890 – 1899 se stalo toto město jeho trvalým útočištěm a středobodem jeho kulturního obzoru – přijíždí sem za ním mnoho významných osobností české kultury (například J. V. Sládek, J. Vrchlický, A. Jirásek, Z. Braunerová, F. Bílek). V samotném závěru života, na podzim roku 1899, se stěhuje do Lužan na zámek mecenáše Josefa Hlávky. Julius Zeyer umírá v rodné Praze 29. ledna 1901. Již o dva dny později se dostane Zeyerovi významné pocty – je jako první pohřben v kryptě Slavína na Vyšehradě, společné hrobce nejvýznamnějších osobností českého národa.

Julius Zeyer patřil – společně s Josefem Václavem Sládkem a Jaroslavem Vrchlickým – mezi nejvýznamnější literáty generace lumírovců. Jeho díla se odehrávají v různých dobách a v různých – často exotických – kulturách. Jeho prózy i dramata vynikají výjimečným stylem a používáním barvitého, pro současné čtenáře nesnadno pochopitelného jazyka. Byl výsostným epikem a novoromantikem, často využívajícím v poezii i próze témata související s mýty, legendami a pověstmi. Smysl pro krásu a pro hodnotu nedostižných ideálů, vzdalujících se od autorem prožívané reality, působí v Zeyerově tvorbě pocitem dobové výjimečnosti a nezařaditelnosti.

Připravil Tomáš Dušátko, Vzácné tisky

Mohlo by vás zajímat