Umění manýrismu

V době manýrismu v 16. století se umělci obecně inspirovali antickými mytologickými příběhy s dramatickým akcentem. Vzorem se staly kresebné studie aktů od geniálního sochaře Michelangela Buonarrotiho. Manýrismus upřednostňoval subjektivní prožitek umělce, jeho vnímání reality než objektivní skutečnost. Charakteristickým znakem sochy je figura dlouhá, štíhlá s malou hlavou s dynamickým prohnutím do šroubovitého postoje. Socha se tak před divákem pozvolna rozvíjela a hořela jako plamen. Typickým představitelem byl florentský zlatník, sochař a spisovatel Benvenuto Cellini. Klíčovým umělcem – sochařem byl vlámský sochař Giambologna, žijící v Itálii. Stvořil plastiku uchvácenou pohybem.. Letícího Merkura. Praha se v době vlády Rudolfa ll. stala centrem manýrismu v evropském kontextu. Zde tvořil nizozemský sochař Adrian de Vries. Zanechal v Praze obdivuhodné dílo, jehož objednavatelem byl císař Rudolf II., ale i Albrecht z Valdštejna. Alej bronzových soch zdobila velkolepý koncept Valdštejnské zahrady. Přednáší PhDr. Jana Jebavá.

Pokračování cyklu:

• 27. 5. Manýristické malířství – poetika „mluvícího“ obrazu
• 10. 6. Ženy umělkyně v době manýrismu